Gérard Dubey, Sociální pouto v éře virtuality by Éditions Fra

Gérard Dubey Sociální pouto v éře virtuality Ale protože bude umožněno „téměř vše“, co se stane s tím zanedbatelným zbytkem mimo oblast kalkulu, kam se poděje ono „téměř nic“, na němž je zavěšen lidský život jako na tenké niti? str ana 25

Teorie

Fra

gér ard dubey (1963) je profesor sociální antropologie a současně působí v několika vědeckých institucích zkoumajících dopady technologického rozvoje na fungování sociálních vztahů. Zabý vá se procesy v ir t ualizace, simulace a ro botizace, zejména v oblastech civilního i vojenského letect ví, biometrie a digitální bezpečnosti. Společně s filozofem Pierrem de Jouvancourtem v ydal mezioborovou studii Špatné počasí: antropocén a digitalizace světa (2018) a se socioložkou Caroline Moricotovou (s níž řídí revui Socio-anthropologie) knihu o vlivu vojensk ých technologií na lidskou psychiku nazvanou V kůži stíhacího pilota: splín člověka-stroje (2016).

Éditions Fra

Gérard Dubey přeložil

Ladislav Šerý

Sociální pouto v éře virtuality

Gérard Dubey Sociální pouto v éře virtuality Z francouzského originálu Le lien social à l’ère du virtuel (Presses universitaires de France, Paris 2001) přeložil Ladislav Šerý Redakce Ladislav Puršl Fotografie na obálce Johana Pošová Design Nusle(.org) Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, Fra.cz, roku 2021 jako svou 180. publikaci Vytiskla Tiskárna Protisk, České Budějovice Vydání první dd006

Czech edition © Éditions Fra, 2021 © Presses Universitaires de France, 2001 Translation © Ladislav Šerý, 2021 Cover photo © Johana Pošová, 2011 Author photo © Institut Mines-Télécom, 2013 Design © Nusle, 2021 isbn 978-80-7521-168-2

Obsah

9 19 22 28 31 39 39 42 46 46

54 59 59 59 64 68 71 74 77 84

Předmluva Úvod Virtualita jako společenský jev Předmět bez obsahu? Virtualita jako obrat 1. Velké formátování Umenšená skutečnost Od leteckých makrosystémů k virtualitě Případ simulace v letectví Falšování sociohistorické dimenze 46 Virtuální poušť 51 Když je každá vteřina důležitá: čas reálný a čas reverzibilní Formátování sociálna aneb nový humanismus 2. Virtuální přelud Virtualizace světa Nový politický prostor nebo kyberghetta? Svět k obrazu vlastního já Medium is proof aneb vláda nejistoty Od stavu nejistoty ke krizi důvěry Příklad „virtuální války“ zoe 98: Příběh ohlášeného neúspěchu Interaktivní nuda

Fra

91 91 95 95 98 109 109 114 123 123 123 131 140 140 144 148 153 153 158 169 171 182

3. Instrumentalizace života: žít a nechat zemřít Simulovat život Virtuálně jiný Návrat subjektu, ale jakého subjektu? Instrumentalizace počitků a pouta k druhému Virtuální násilí: od zapomenutí bližního k banalitě zla Svět bez rizik Od technologizovaného světa k „banalitě zla“ 4. Od zvěcnělé společnosti ke světu života Virtuální zauzlení: slepé uličky virtuální společnosti Politický význam virtuální revoluce Zvěcnělá společnost aneb paradox technické moci Virtuální obrat Úplnost v existenci či věčnost v neexistenci Směrem ke změně paradigmatu? Obrat 5. Skrytá tvář virtuálního Virtuální efekt, sociální realita Kdyby sociálno neexistovalo, museli bychom je vynalézt Neviditelné lidské dílo: virtualita v institucích Vstříc virtualitě: rituál „prvního letu“ Letecký instruktor neboli lidský orchestr: letecký simulátor zblízka

187 187 187 190 192 192 197 203

211 211 216 216 224 230

6. Ochočená virtualita: virtuální realita a sociální pouto Sociální pouto ve světle virtuálního? Otázka sociálního pouta v technologické éře Sociální pouto znovuvynalezené? Mezi špičkovou technikou a archaismy „Najdeš v tom zalíbení, protože to žije“ Mercure: jiný způsob simulace Od sociálního jako donucení k hmatatelným podobám sociálního pouta 7. Od virtuality k virtualitě: nové podoby jinakosti Zjevení citové dimenze Nové subjekty, nové skutečnosti Od virtuality k virtualitě Konec gigantomanického subjektu Od nejistoty k osvojení dvojznačnosti: konec jednoho mocného předsudku

237

Závěr. Technické pouto, sociální pouto: konec dilematu?

245

Bibliograf ie

Předmluva

Tato kniha se zabývá způsobem, jímž se prosazuje simulace jako prostředek poznávání světa, jako nástroj získávání kompetencí a také jako filtr pro osvojování životních návyků. Gérard Dubey nezkoumá celý proces, pouze podává zprávu o jeho důsledcích, činí tak ale s kritickým odstupem, jenž mu umožňuje rozšířit záběr na celou oblast, kterou souhrnně nazýváme informační a komunikační technologie. Technicky je předmět jeho zájmu omezen na zavedenou definici produkce simulaker skutečnosti, avšak jeho zkoumání se zcela přirozeně rozšiřuje na tematiku „virtualizace“ světa, která je mnohem rozsáhlejší než téma simulace. Umožňuje mu to zvlášť radikální pohled na řešení problémů, s nimiž se potýká naše bohatá civilizace, aniž se musí nutně ohlížet na fakt, že člověk obývající reálný svět je také bytost historická a citová. Jde o starý problém, jehož hlavní příčiny sahají až k počátkům velkého obratu v lidském myšlení, které současně objevilo možnosti rozumu při přetváření světa a moc strojů napájených energií získanou z fosilních paliv. Stále jsme se ještě nezbavili tohoto průmyslového aspektu technovědeckého rozvoje, přestože postmodernisté a ideologové informačních a komunikačních technologií tvrdí opak. Motory se nadále točí podle zákonitostí newtonovské mechaniky a nemění se ani její filosofické základy: matematizace přírody, k níž dal Newton impuls, vedla k eliminaci prvotních kvalit, jež uznávala středověká scholastika (chuť a barva jablka) ve prospěch kvalit druhotných

Alain Gras

(množství jablek); Descartesovy „geometrické mravy“ se snažily o redukci vnímaného prostoru na souhrn bodů lišících se svými souřadnicemi; povstání homo economicus v 19. století přiznalo rozhodující místo modelu abstraktního člověka, nazývaného „normální“; takzvané kognitivistické teze neurobiologů dnes podporují budování umělé inteligence (a svou kvantofrenií ničí humanitní vědy); celá řada dalších intelektuálních činností se podílí na vytváření nové skutečnosti, která se profiluje jako ryzí produkt rozumu, z něhož je vyloučeno to, co Maurice Merleau-Ponty nazýval „nemotivovaný výtrysk života“. Západní civilizace se už dlouho řídí principem reflexivity, kterou Lucien Sfez pojmenoval v případě komunikačních technologií „tautismus“: naše společnost v podstatě za vším hledá opět jen sebe samu, pokouší se o svou přesnou reprodukci vždy v novém hávu, aby samu sebe přesvědčila, že je jedinečná a univerzální. Poté co ve dvou vlnách v 16. a 19. století asimilovala „jiné“ z Afriky, obou Amerik a Asie, objevuje se nyní s procesem uniformizace jakási třetí vlna, na níž surfují informační a komunikační technologie. S těmito novými technologiemi jsou úzce spjaty techniky simulace, jež s sebou nesou řadu otázek souvisejících nejen s důvěrně známým světem a jeho běžnými zvyklostmi, ale současně otevírajících také filosofické tázání po podstatě modernity, které můžeme shrnout do čtyř hlavních otázek:

Předmluva

1. Stává se z dnešního člověka hybrid, v němž se lidská bytost kombinuje se strojem? Tato otázka není nijak nová, neboť už první použití parního stroje k pumpování vody do důlních šachet znamenalo nahrazení člověka automatem. Úsilí fyzických osob tak bylo nahrazeno mechanickou prací. Parní pumpa Jamese Watta v jistém smyslu simulovala lidskou činnost. Rozvoj strojové výroby a posléze informatiky dále posiloval toto směřování k pokroku, v němž uměle vyrobené artefakty nahrazují lidské bytosti. Harry Collins naprosto oprávněně zdůrazňuje posun od představy otců informačních technologií (Wienera, von Neumanna, Turinga), že „počítač funguje jako lidský mozek“, ke zjištění jejich radikálních žáků, že „lidský mozek funguje jako počítač“. Kruh se uzavřel, model je skutečnější než jeho pán. Lze si představit dokonalejší úspěch simulace? Přes všechnu snahu ideologů umělé inteligence však kyborg dosud nebyl vyroben, nicméně fakt, že lidské tělo je stále více vnímáno jako zařízení, v němž protézy mohou nahrazovat originální díly, naznačuje zcela zřejmé směřování k lidskému stroji. Od počátku jde o reprezentaci, kterou technika jakoby prohlašuje za platnou, ačkoliv sama je pouze jejím důsledkem. Homeopatie, akupunktura či magnetismus předpokládají další konkurenční reprezentace bytí. Tato hybridizace nemá žádný objektivní charakter.

Alain Gras

2. Má ještě smysl humanismus obhajující existenci autonomního subjektu, jenž se nenapravitelně vzpírá své simulované formě? Jde o to, jaký humanismus máme na mysli, jestli Montaignův, soustředěný na vnitřní život, nebo karteziánský a osvícenský, zaměřený na rozum. Postmodernismus, jenž je současně nostalgický a cynický, si pohrává s touto dvojznačností a přesvědčuje nás, že subjekt zmizel, zatímco současnost nám naopak odhaluje všemocnost matematického rozumu, který v dnešním světě dominuje prostřednictvím technovědy a vítězí na všech frontách. Subjekt, který simuluje svět, aby se mohl více cítit jeho pánem, je subjekt osvícenský, jenž dokázal nahradit Boha jakožto radikálně Jiného sám sebou jakožto tvůrcem sebe sama. Montaigne toužil po rozumném člověku, osvícenský humanismus požaduje člověka rozumového. Serge Latouche připomíná v díle Nerozumnost ekonomického rozumu (Latouche, 2001), že mezi těmito dvěma koncepcemi existuje hluboký nesoulad, který nám naprosto znemožňuje pochopit racionalitu kultur třetího světa. Dokazuje to i následující otázka, která se v bohatém světě jeví jako zcela přirozená: 3. Jsme svědky virtualizace světa? Tato otázka má smysl v západní civilizaci, ale jinde? aids, nedostatečná výživa, zneužívání dětské práce pro zajištění naší spotřeby, to jsou – mimo jiné – podstatné skutečnosti. Otázka má smysl pro nás, protože informační technologie zaplavily náš každodenní pro-

Předmluva

stor a najednou se před námi odhaluje čistá budoucnost, budoucnost společnosti zbavené škodlivých důsledků průmyslové výroby a nyní neposkvrněné „jako toalety na švýcarských dálnicích“, jak píše Peter Sloterdijk v Nekonečné mobilizaci (Sloterdijk, 2000). Projevuje se to i na materiálních skutečnostech, které na sebe berou kvazivirtuální podobu a „muzeifikují“ svět: krajina za okny rychlovlaku, hotelové řetězce, které nabízejí stejné pokoje po celé zeměkouli, folklór a kulturní dědictví jako „podstatná zbraň virtualizace společnosti“ (Jeudy, 2001) , potravinářský prům ysl nabízející exotické plody, zcela odtržené od původního prostředí atd. Moderní průmyslová společnost postupně ruší rozdíly mezi originálem a kopií, „klonování ruší zrcadlo“ (tamtéž). Nové informační a komunikační technologie tedy vytvářejí zásobárnu pseudopojmů, jež úspěšně zastírají způsob, jímž se rozvíjí každá průmyslová produkce. Umožňují zapomenout na důležitost materiální infrastruktury našeho světa, na rozsáhlé mocenské sítě vytvářející „technické makrosystémy“ (Gras, 1997) a na fakt, že tento růst není ani zdaleka tak čistý a že spotřebovává nesmírné množství energie. Tato bezhlavá podpora růstu nás přivádí k poslední otázce: 4. Mají dějiny techniky nějaký smysl? Někteří autoři nám totiž bezostyšně tvrdí, že informace jsou pouze druhou stranou úbytku energie a že řád ubývá v hmotě a narůstá v informaci. Kalorie se ztrácejí, ale informační člověk získává neurony. Četní filozofové navazují na staré téma Teilharda de

Alain Gras

Chardin a ohlašují nám noogenezi lidských systémů. Z informační teorie se tak stává jakási metafyzika poznání, která si troufá obsáhnout všechny aspekty skutečnosti, a kyberprostor se díky deteritorializaci textu jeví jako obdoba lidského ducha, který vane, kudy se mu zachce. Tato perspektiva pochopitelně posiluje legitimitu simulace, protože i skutečnost přenesená na plátno je považována za analogickou k originálu. V podstatě můžeme i dna chápat jako první simulátor, protože život je od samého počátku pouze kombinací chemických částic reprodukovaných podle určitého programu. Lidství tedy pokračuje v podobě informační mašinérie. V této perspektivě lidská mysl jako smyslový vztah ke světu, jako prostředek k ukotvení vlastní existence k nějakému místu a jako spolehlivý průvodce bytím pochopitelně mizí ve prospěch kvantitativní definice poznání. Denis de Rougemont nás už v šedesátých letech nabádal, že „informovat neznamená vědět“, ale skutečné vědění přesto nemá v informačním světě místo. Demonstrace síly, kterou provádí informační ideologie, s sebou tedy nese antinomii, již by Kant nazval transcendentální: jsou zákony nezvratitelné globalizace, jimž se dnes podřizuje celá západní civilizace, výrazem jednající racionality, pokračováním obecného vývoje nebo provizorním a náhodným historickým produktem? Kritické zkoumání simulace jako prostředku osvojování skutečnosti nám jistě nemůže dát jasnou odpověď, ale poskytne čtenáři možnost posoudit způsob, jímž je lidský život stále hrou. Virtualitě totiž musíme přiznat jednu vlastnost: připomíná nám, že v nejzazších hlubinách duše se lidská bytost neustále

Předmluva

táže po realitě prostoru, který nás obklopuje. Nejsou nakonec kvasary, priony, miliardy světelných let i nanosekundy součástí naší myšlenkové výbavy, která si za objektivností hmoty stvrzované pozitivistickou vědou ponechává místo pro pochyby? Mýtus platónské jeskyně se odívá do nového hávu a simulace se stává filozofickou veličinou. Osvícenský racionální subjekt nepochybně simuluje svět, v němž zdánlivá jednoduchost matematických zákonů skrývá nesmyslnost kolektivního směřování. Je zřejmé, že modernost, která si myslela, že unikla otázce bytí, naopak oživila prvotní úzkost. Je velikou zásluhou této knihy, že před námi otevírá, pokud je správně čtena, právě tento metafyzický prostor. alain gras Profesor na katedře f ilozof ie Université Paris I – Sorbonne

Poděkování Rád bych poděkoval zejména kolegům z badatelské skupiny cetcopra (Université Paris I), bez jejichž rad a důvěry by tato kniha nevyšla. Poděkování si rovněž zaslouží Georges Balandier a Lucien Sfez za zájem, který projevovali o mou práci.

Věnováno Darii, Samuelovi a Hanně

Naše doba se vyznačuje nejasností a neurčitostí. Může se opřít jen o to, co právě uniká, a je si toho vědoma, kdežto předcházející generace vždy věřily v něco pevného. Vibruje v ní chronická lehká závrať. hugo von hofmannsthal Básník a dnešní doba

Úvod

Zdá se, že o utopii jakožto příslibu věčnosti in tempore a o očekáváních s ní spojených bylo již vše řečeno a pečlivě zdokumentováno v souvislosti s devastací, jíž bylo 20. století současně svědkem, aktérem i obětí. Dnes již málokdo pochybuje o tom, že technika se skrze ideologii pokroku na této utopii podílela nemalou měrou a že pokrok a štěstí nejsou synonyma. Přesto musíme konstatovat, že technicistní utopie není mrtvá, právě naopak. Jako bájný Fénix dnes znovu povstává z popela v podobě slova, nadaného téměř magickou mocí, totiž virtuality. Ze všech stran se ozývá chvála zázračných schopností digitálního obrazu, jež umožňují vidět neviditelné a vyslovit nevyslovitelné. Lidský duch se konečně zbavil svého fyzického nositele a tělesné schránky a může volně plynout, kudy se mu zamane, a komunikovat s kýmkoli na jakémkoli místě, v kteroukoli chvíli. Padly překážky spojené s časem a prostorem, s tady a teď. Svět se prý stal ohromnou sítí, v níž cirkulují znaky, věci i živé bytosti. Díky virtuální blízkosti generované planetárními sítěmi a dalšími informačními dálnicemi vzniká nový svět, pacifikovaný svět osvícených a solidárních občanů. Po nebezpečné interakci mezi lidskými těly přichází zobecněná komunikace na dálku, takže v blízké budoucnosti se budeme možná milovat i zabíjet virtuálně. Od samého počátku informační exploze se zapáleně hovoří o vstřícnosti komunikačních sítí a o výhodách interaktivity. Stovky stránek byly popsány o neslýchaných možnostech svobodného spojení, jež může kdokoli navázat s kýmkoli

Gérard Dubey

bez ohledu na ekonomické, prostorové, sociální, kulturní či morální omezení. Mluví se o „virtuálních společenstvích“, kybersocia litě, kybersexualitě či o nových formách vzájemnosti uskutečňovaných online na nejrůznějších komunikačních fórech. Objevují se však i hlasy, upozorňující na rizika derealizace spojená s novou orientací na informační technologie. Jako houby po dešti se vyrojily společnosti, jež zakládají svou obchodní strategii na pouhých šeptandách nebo slibování zisku. Do jaké míry se však může virtuální ekonomika, nazývaná nová ekonomika, vzdalovat reálné ekonomice (která produkuje výrobky), aniž vyvolá všeobecnou krizi hodnot? Většina států se vrhá do informatizace školství a vzdělání, která má zajistit volný přístup k vědění na bázi internetu. Nedochází zde však k nebezpečnému směšování možností shromažďování informací a volného přístupu k nim s možnostmi pedagogického přístupu a osobního předávání zkušeností? Není v době vzrušených debat o občanské společnosti a respektu k druhým poněkud protikladné nebo dokonce absurdní hledat v nových technologiích odpovědi na otázky, jež jsou v první řadě politické a etické? Nesvědčí sklony k násilnému chování, pozorované u dětí a mladistvých, z valné části o rostoucí konfúzi mezi světem virtuálním a reálným? Občas se dokonce objeví hrůzná zpráva z černé kroniky, která znovu oživí debatu a radikalizuje jednotlivé postoje. Neslouží nakonec kyberdemokracie jen jako zástěrka pro zavedení rozsáhlého systému zobecněné kontroly obyvatelstva? Není takzvaná transparentnost sítě pouhým alibi pro zastírání mocenských praktik, jež jsou stále nesnadněji lokalizovatelné? Nekráčíme k jisté

Úvod

formě high tech totality? Nesměřujeme, jak píše Jean Baudrillard, „ke zrušení noci, tedy oné vzácné diference mezi nocí a dnem, skrze totální osvětlení všech okamžiků“? (Baudrillard, 1997) To jsou v hlavních rysech body, jež dnes vyvolávají znepokojení i naděje ohledně virtuálních technologií. Přestože jsou hojně probírány a často radikalizovány v médiích, možná se za nimi skrývá podstatnější problém, jenž vychází ze stavu nejistoty, který tyto technologie vyvolávají. Objevuje se totiž hluboká úzkost z toho, že z technického světa, v němž žijeme, se stává poslední a jediný referent, jakási druhá příroda, která je přinejmenším stejně vyžadovačná a donucující, jako byly dříve velké náboženské systémy. Za zmatkem, který vyvolává vize nové reality, se skrývají otázky, donedávna nemyslitelné, které se týkají pojetí světa bez jiné legitimní alternativy než té, která je schválena technologickým modelem a dokonale poslušna jeho jazyka. Tato kniha se nezabývá polemikou mezi technofily a technofoby. Jejím cílem je prozkoumat některé nové oblasti vznikající v důsledku rozvoje virtuálních technologií, zejména simulace. Vychází z praktického života, ale snaží se zachytit sociální změny a další hlavní problémy vyvolané novými technologiemi. Jsme svědky masivní a hluboké proměny reprezentace skutečnosti a jejího rozkladu, nebo jde o pouhou mutaci našeho pohledu na ni? Jak tyto změny postihují naše vztahy ke světu a k jiným? Jaké starosti a obavy vyvolávají virtuální světy u tak citlivé bytosti, jako je člověk? Jaký obraz člověka, tedy jakého člověka tyto technologie nakonec vytvářejí? Neměli bychom podléhat mediálnímu a spektakulárnímu pohledu na novou situaci, ale spíše zachytit „fenomén virtuality“ ve

Éditions Fra 001 Thomas Ernest Hulme, Modlitba 002 003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 041 042 043 044 045

za úsměv luny Richard Caddel, Slova straky The Magpie Words Imagisté Vítr z Narragansettu One Stop Stories Vladimír Sadek, Židovská mystika Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária Joyce Mansour, Výkřiky Eugénio de Andrade, Svrchovanost José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Alena Nádvorníková, Anebo ne Ou bien non Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu Courage at Daybreak Raúl Rivero, Důkazy spojení Antologie nové české literatury 1995–2004 Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský písemný znak jako básnické médium Petr Mikeš, Jen slova/Just Words Petr Borkovec, Vnitrozemí Roland Barthes, Světlá komora Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, Experimentální hry Petr Král, Arco a jiné prózy Jurij Odarčenko, Verše do alba Muhammad Šukrí, Nahý chleba Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce Antologie současné lotyšské poezie Guillermo Rosales, Boarding home Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh Jano Pavlík Viola Fischerová, Předkonec Blanca Varela, Křídla na konci všeho Erich Fried, Milostné básně Shitao, Malířské rozpravy Mnicha Okurky Petr Měrka, Telekristus a Mentál Zápisky z mrtvého ostrova Bytosti schopné zemřít Jonáš Hájek, Suť Viola Fischerová, Písečné dítě Yasmina Reza, Zoufalství Richard Caddel, Psaní v temnotě Writing in the Dark Polona Glavanová, Noc v Evropě Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Michal Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy

046 047 048 049 050 051 052 053 054 055 056 057 058 059 060 061 062 063 064 065 066 067 068 069 070 071 072 073 074 075 076 077 078 080 081 083 085 086 088 090 091 092 093 094 095 096 097 098 099

František Kautman, Alternativy Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský Orhan Pamuk, Nový život László Darvasi, Nejsmutnější kapela na světě Yasmina Reza, Adam Haberberg Dorota Masłowska, Královnina šavle Jean-Claude Izzo, Totální chaos Zafer Şenocak, V novém světě Guy Viarre, Bílé předání Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já John Berger, O pohledu Fotostrojka Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna Jakub Řehák, Světla mezi prkny Petr Borkovec, Berlínský sešit Zápisky ze Saint-Nazaire Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet Václav Durych, Černé tečky Ladislav Šerý, Laserová romance 2 Vladimír Sadek, Židovská mystika Fra Blank. Reader Cena Jindřicha Chalupeckého 2006 Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta! Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Carlos Victoria, Stíny na pláži Dario Fo, Polomyšín Médium kurátor Karel Císař, Věci, o kterých s nikým nemluvím Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje C. B. Levensonová, Buddhismus David Voda, Sněhy a další Viola Fischerová, Domek na vinici Chez Erik. Kuchařka Fra Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie Bohumil Nuska, Malé příběhy Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Antonio Gamoneda, Tohle světlo Jonáš Hájek, Vlastivěda Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Tašo Andjelkovski, Mirny Lidia Amejko, Známé příběhy Liāna Langa, Sešit antén Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Sylva Fischerová, Pasáž Ernesto Santana, El Carnaval y los Muertos Kamil Bouška, Oheň po slavnosti Karel Urianek, Beránek Petr Měrka, Fantasmagorie televize

100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148

Fernando Vallejo, Madona zabijáků Viktor Špaček, Co drží Nizozemí Serhij Žadan, Big Mac Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Krisztina Tóthová, Čárový kód Gertrude Steinová, Mluvit a naslouchat Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor Antologie současné polské poezie Jean-Claude Izzo, Chourmo Frédéric Beigbeder, Povídky psané pod vlivem extáze Viola Fischerová, Hrana Ahmel Echevarría, Días de Entrenamiento Ondřej Horák, Mrtvá schránka Michal Witkowski, Královna Barbara Roland Barthes, Říše znaků Martin Kubát, Čistka Martha Acosta Alvarez, La periferia Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, Nícení Ondřej Buddeus, rorýsy Petr Borkovec, Milostné básně Roland Barthes o Rolandu Barthesovi Cédric Demangeot, Slota Jakub Řehák, Past na Brigitu Jean-Philippe Toussaint, Koupelna Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Jana Šrámková, Zázemí Jan Frolík, Útěcha z ornitologie Martina Blažeková, Lom Šest slovenských básníků Juliana Sokolová, My house will have a roof /Môj dom bude mať strechu Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje Frank Correa, Larga es la noche Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu Ángel Santiesteban Prats, El verano en que Dios dormía Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Ondřej Lipár, Komponent Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Alena Kotzmannová Rafani Petr Borkovec, Zlodějíček Kristina Láníková, Pomlčka v těle Krisztina Tóthová, Akvárium Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Álvaro Enrigue, Podchlazení Abel Arcos, 9550: una posible interpretación del azul Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme

149 150 151 152 153 154 155 156 157 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187 188 189 190 191 195 196 197 198

Petr Maděra, Filtrační papíry Lukáš Horák, Amensch Kde i mrtví pochodují Petr Král, Město je náš les Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš nil, úvod Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie Miloslav Topinka, Probouzení Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp Pomlčky v těle Petr Borkovec, Wernisch Nicanor Parra, Jiné básně Jurij Andruchovyč, Moskoviada Adéla Knapová, Nemožnost nuly Julio Jiménez, Un mundo tan blanco Zuzana Lazarová, Železná košile Nonardo Perea, Los amores ejemplares Kamil Bouška, Hemisféry Hroby v povětří. Poezie Bukoviny Bernard Noël, Výřezy z těla Adéla Knapová, Slabikář Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami Jakub Řehák, Dny plné usínání Abel Fernández-Larrea, Shlemiel Petr Borkovec, Lido di Dante Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof Kamil Bouška, Inventura Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě Alexej Cvetkov, Král utopenců Gérard Dubey, Sociální pouto v éře virtuality Tamás Jónás, Tatitatitati Veronika Bendová, Vytěženej kraj Adéla Knapová, Předvoj José Alberto Velázquez, Cierra los ojos, no respires Clemens J. Setz, Láska za časů Mahlstadtského dítěte Kristina Láníková, Úvahy nad zájmeny Petr Borkovec, Petříček Sellier & Petříček Bellot Šest německých básníků Tašo Andjelkovski, nid Jakub Řehák, Obyvatelé Bytosti schopné zemřít (2. vydání) Tomáš Gabriel, Údolí pokusu o výsadbu bříz Luboš Svoboda, Rád čichám ke zvířatům, která jsi vycpala ty Martin Poch, Strana Marzanna Bogumiła Kielarová, Zatopený estuár

199 Veronika Bendová, Vytěženej kraj 200 201 202 203 204 205

(2. vydání) Pavel Klusák, Uvnitř banánu Martha Luisa Hernández, La puta y el hurón Petr Borkovec, Sebrat klacek Elsa Aids, Přípravy na všechno Petr Borkovec, Lido di Dante (3. vydání) Vladislav Chodasevič, Porcelánový věnec

Éditions Fra Šafaříkova 15, Praha 2

206 David Voda, Xénie 207 Cédric Demangeot, Útržky Sněhurčina 208 209 210 211 212

kožichu Ondřej Horák, Pohlavní styky Martina Blažeková, Prologomény Zofia Bałdyga, Poslední cestopisy Petr Borkovec, Petříček Sellier & Petříček Bellot (2. vydání) Gertrude Steinová, Mluvit a naslouchat (2. vydání)

Fb.me/EditionsFra Fra.cz

Druhé v ydání

Nové pro vás. Nové pro nás. Nové. Já vím.

Výbor z díla Gertrudy Steinové (1874–1946) v překladu Jiřího Měsíce přináší českému čtenáři dosud neznámé texty jedné z nejvýznamnějších představitelek angloamerického modernismu. Ve třech oddílech zachycuje tři nejpodstatnější tvůrčí období této autorky a proměny jejího stylu – od vypjatých experimentů rané tvorby po pozdní přednášky, v nichž Steinová odkrývá filosofické pozadí svého díla i moderního umění. Gertruda Steinová Mluvit a naslouchat Přeložil Jiří Měsíc, k vydání připravila a doslov napsala Martina Musilová, předmluvy Josef Jařab a Jiří Měsíc, brož. vazba, 200 s., dpc 279 kč, Fra 2021, isbn 9788075211903

Virtuální svět byl dlouho považován za autoreferen ční a jeho účinky na lidské chování zůstávaly opomíjeny. Člověk odpradávna hledal v technologické moci ochranu a bezpečí a málo si uvědomoval, jak je křehká, pokud není organicky spojena s reálným životem. Virtualizace sociálních vztahů nutně vede k odtržení od skutečnosti a ke ztrátě důvěry v bližního, který fatálně přichází o svůj třetí rozměr. Současně posiluje iluzi o trvalém panství člověka nad přírodou a neúhybně směřuje do ráje technických řešení, kde věci ztrácejí svou tíhu a za jejich okamžitou dostupností se skrývá nedobytná moc. ladislav šerý

dpc 279 Kč ISBN 978-80-7521-168-2

Fra.cz