Dorota Masłowská, Královnina šavle by Éditions Fra

Dorota Masłowská Královnina šavle

Suprextratvojenovásuprroštěnka

fra

Dorota Masłowská Královnina šavle

fra

fra1

Dorota Masłowská Královnina šavle

Dorota Masłowská Královnina šavle Přeložila Barbora Gregorová

fra5

Kniha vychází s podporou Instytutu Książki v Krakově a Ministerstva kultury ČR. This publication has been funded by the Book Institute – the ©POLAND Translation Program.

Dorota Masłowská Královnina šavle Z polského originálu Paw królowej (Lampa i Iskra Boża, Warszawa 2005) přeložila Barbora Gregorová Doslov Jan Jeništa Fotografie na obálce Radeq Brousil Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15 120 00 Praha 2, www.fra.cz roku 2008 jako svou 51. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Náklad 1000 výtisků Czech edition © Éditions Fra, 2008 Text © Dorota Masłowska, 2005 Translation © Barbora Gregorová, 2008 Afterword © Jan Jeništa, 2008 Cover photo © Radeq Brousil, 2008 Author photo © www.teatry.art.pl, 2008 ISBN 978-80-86603-66-7

Hej, lidi, tak hejbněte už kostrou, poslyšte storku vostrou vo tom, jak hořelo v botě, a poslyšte vo holce, co byla jako čuba a měla prasečí ksicht, k tomu dvě šikmý voči, každý z jinýho světa, a hubu plnou zubů, každej se jinak smál, žíla lila na čele, nerovnost vočních spár a Pánbůh nás chraň, nikdo s ní nechtěl nic mít, nikdo ji nechtěl znát, žádnej chlap s ní nechtěl spát, protože snad každej, kdo se na ni podíval, svět se mu v tu chvíli pořád už jen zlej zdál, a katolickej Bůh USA je pastorem, ve 20.10 výherním Lotem, poloslepym žonglérem, rokenrolovym hochštaplérem, teleshoppingovým hypnotizérem, co přitáhne holku a nejdřív místo svině z voslav na hrabáku narafičí tě žlutýmu veksláku, co prodá ti hraběnku – Nastěnku jako tvojí suprextratvounovousuprroštěnku. Říkali jí Cantzová Patricie a bydlela prej někde na adrese 00 – 910 Woronicza, zastávka Televizní, tam, kde si hned každej Polák představí, že je to ta nejhezčí ulice z celýho Polska, kterou si za bílýho dne štráduje Torbická. A nebo možná na Czerskýho vosum, zastávka Hurá Evropa, kde je taky ta nejhezčí polská ulice, každej den nová akce, velká šance, jak si zařídit mentální vakace, velká akce, na co je ti tahle kombinace, celková popularizace, velká akce národní defekace a popularizace. EC Siekierki, žádná buzerace. Nikdo není dokonalej, ale svatá Cantzová Patriša je jako Duch svatej, v hlavě mám její oltář, na kterým stojí vona, hnedka vedle Ježíše a pytlem má přikrytou tvář. EC Siekierki, EC Kawęczyn, Patricie Cantzová, svět jí už vod dětství slinu smradlavou a teplou na ruku nataženou plival rád a jiný děti si s tak hnusným dítětem nechtěly hrát, dokonce i když její starý měli prachy, tak říkali: naše malá Karolínka, naše malá misska si už nebude s tou Cantzovou, s tou kreatúrou, hrát, pro7

tože pak nemůže spát a ráno vypráví svý velký noční můry, který jsou plný tý malý stvůry, co jí strká svůj ksicht do postele a říká: Máš ji ty. Byla jednou jedna zlatá ryba, řekni, Patrišice, kde se stala v kráse chyba, žil jednou jeden Řehoř a měl kyj, řekni, kdo ti udělal takovej ryj, na zastávce stála chata, s Patrišicí šuká její táta. Ulicí projel skútr, šuká s ní vlastní bratr. Nesl dědek, nesl věnec, s Patrišicí šuká bratranec. V zemi byla jáma, s Patrišicí šuká její máma. A pak z ní sukni servali, na pískoviště svalili, pískem jí hubu zacpali a pak se na ni vychcali, načež se jí vysmáli, prejže rejže tě sem povolal sám náš Pán, ale dokonce i mentál z přízemí se jí smál, i když nevěděl čemu, esse majne šajze zí švajne raj na ni pokřikoval, no řekni, jak jen si tolik těžkejch slov zapamatoval, a pěna, která syčela, se mu z huby valila a u dřeváků pěnila, růžovej mongolskej jed, kape hned, symbol podobnej apokalypse, jééé. Léta letoucí už dvory prohnilý křičely a slunce z vystřihovánky života jejího posranýho každým dnem zacházelo čím dál rychleji, když si to valil její otec magistr ze dvora ven, to bylo samý dobrej den, dobrej den, kdo nadejchá se víc svinstva pod jeho wartburgem, ale jen co vezme čáru, hned se sesypou na jeho dceru, hej, Cantzová, hej, Cantzová, nechceš špagát, kamenama ti zalátáme díru a hubu ucpem kůží z candát. A teď mě dobře poslouchejte, já nejsem jen tak ňákej hej nebo počkej, jaká to byla ulice, Czerská, Perská, Woronicza, Hovnová, Zasraná, nebo kruhák Konečník, jaká to byla čtvrť, smeťák Radiowo, nebo letiště Bemowo, Żoli, Praga nebo Falenica, hej, chlape, velká škoda, že sis poplet dvě různý slova, protože kreténství není panelák ani činžák, soustřeď se teď na svou hlavu, ve který máš slámu, jo jo, seš to ty, tik tak, to čas tak letí, zajíc ve sněhu mizí, jako bys jed hovno, ale z duhovejch talířků, hovno, ale s takovým pěkným deštníčkem, politý polevou vo8

říškama posetou, něco jako hovno, a k němu dostaneš zlevněnou lžičku, no nekup ho, to se ti vyplatí. Spinkej, můj maličkej, jenom se podívej, tvůj lulánek už taky spí, je v kalhotkách, měsíc už je taky v snách, s rukama na peřinách a zejtra bude sobota, psi usnuli, matka spí, vidíš, jak je ti dobře, vyhráváš čárkový kódy, stíráš cenový módy a zejtra bude sobota. Spinkej, můj maličkej, fronta nikdy nezmizí, noc je mladá dnes, v Krakově se nic neděje, a ve Varšavě taky chcíp pes, celý Polsko je v totálním útlumu, celý Polsko posílá bony a vyhrává kupóny, protože by chtělo mít kolo a nový spoďáry. A teď nás čeká soutěž vo vosmej den v tejdnu a teď bude stírací los a telekrimi audio S.O.S. a teď budou noviny, matka tvá lidová, a zejtra bude sobota. Protože zlo není na ulici, a už vůbec ne v márnici, zlo je tvoje hlava, dej na mý slova, i když suvenýry různý jsou, loga se různý píšou, roky jdou a my žijem, a ty nemáš na výběr, jestli vodkrouhnou tě v centru zlatým nožem, nebo na Praze kyjem. Tak co, ty jeden čurine, snad si nemyslíš, že tohleto je konec storky vo ňáký Cantzový Patricii, rozprávky pro děti vo hvězdě, co zhasla, vo vrbě, co brečí, vo panence Made in China, který lezou střeva z vnitřností, řikáš si, this is the end my friend, ale MC Dorota už balí svý nádobí, protože teď bude horno porno vo džakuzi a vo borcích, co se v nich koupou, nou nou nou, dobře mě teď poslouchej, tohleto je píseň vo lásce, a ne di do vole prdele vo roštěnkách v plavkách, co pařej s kundou, ale bezhlavou, EC Siekierki, EC Kawęczyn, a jestli máš jen trochu takovej pocit, tak to žiješ na planetě vopic. Cé Á eN Té Zet Ó Vé Á Patricie, vždyť přece měla všecko to, co si v Cosmáči naštudovala – parfémy Rykiel Sonia a rtěnku pozlacenou, zlatý cigára s tužkou voňavou, tonikum acnosan a krém, co jí ladí k vočím, tak proč jen večer v okně 9

pvc umělým vysedává, žena k lásce vždy připravená, když zatím jen anděl zmrzačenej s jedním křídlem ji navštívil, tašku Tesco si na hranatou hlavu nasadil, a vopřený vo kytky v květináčích, vyjídali zbytky po ptácích, voba dva tam byli sami a celou noc nespali, páč nemohli, páč vo patro vejš ženská s chlapem nahlas šukali, ach ech ach, mrdej mě jak starou děvku, a hluchá ozvěna do noci na štaci se rozeznívala, he he, a křičela „A TY NIC A TY NIC, ANI TENKRÁT, ANI NIKDY, ANI TAK, ANI MÁK“, a revue Cukroví tu ozvěnu sponzorovala, he he. A tak tedy do dálav slepnoucích města zírali a v jeho vzdálený bouřce tajemství půjčky hledali, Cantzová Patricie v šedi dnů zoufalých, snila o tom, jak jde nocí, takovou pěknou, pěknou, a svou pláží divokou, divokou, je oblečená do peněz, oči jako diamanty, tak pěkná, pěkná, pěkná jako ty holky, co nikdy nedělaj exkrementy a všichni chlapi je tak urputně chtěj, všichni po nich toužej, jedou za ní s erekcí ve svým barevným auťáku, a vona jenom tahá za páku VYSMAHNI CANCEL. Hej, lidi, poslyšte storku vostrou, udělejte z ní fámu hustou, tohle je totiž jedna velká love story, jako když ti do hlavy valej klíny a padaj z ní traktory, tohle není song vo vodě, díky níž hory tajou, vystřihuj kupóny, sbírej bony, posílej ceny, protože „Kdo nehraje, nevyhraje“, jak tvrdil Platón, „Išel Macek do Malacek“, jak tvrdil Sokrates, je mi devatenáct let a na co mi je charakter? Láska? Dělám to už čtyři roky a neptej se mě jak, umím to na všecky způsoby, orálně, análně, pod rámě, do ucha, do voka, do kundy. Jak říkal Heidegger „Vyrostla malá jedlička“, jak tvrdil Deleuze „Jdeme odnikud do nikam.“ Dobře mě teď poslouchej, v biografu Ráj vlastních iluzí dneska jednu z posledních provizí promítaj, máš 10

pocit, že život je jen hra a letáky z kérfúru, protože právě tam koupíš ty nejlevnější opávia tatranky a bublinkový chcanky za devadesát devět, a Bůh na nebi se raduje, že takovým dárkem pod stromek tě častuje, z Číňana flák šunky je, že všecko tak dobře funguje, ve slevě maj řidký spodky kérfúr na gumě ve všech vodstínech, vzorech i velikostech. Takže jestli máš ten pocit, že víš, co ve světě se stalo, protože sis ráno přečet zadarmový Metro, tak nevíš vůbec nic, protožes nikdy nepotkal Patricii Cantzovou, neviděls její smutný voči jako vobaly vod sevaku namočený v moči. Tak kdepak ji máme, Patricii Cantzovou, možná usnula nocí bezesnou, anebo si to vykračuje ulicí s jalovou vagínou, Cantzová Patricie, a všecky děti řvou, proč jde o kurvu hnusnou. Hej, ty jeden čurine, na tebe teď mluvim, tebe se teď ptám. Co bys udělal, kdyby k tobě přišel někdo tak strašně hnusnej a svý tělo jako konzervu vod sádla vystavoval, voči v sloup vobracel a znásilnit tě chtěl, no řekni, co bys jako udělal, ty přece vůbec nejseš zlej, vím, že seš neškodnej, jenže co kdyby k tobě Kristus v přestrojení za Patricii přišel a udělat to chtěl? Chci, abys vo tom přemejšlel. Hele, ty vole, řeknu ti to takhle. Cé Á eN Té Zet Ó Vé Á, Cantzová Patricie, jasně že na chlapy letěla, a i když teda byla strašně hnusná, přece jen se jeden takovej vobjevil, umělec a pěvec, jmenoval se Retro Stanislav, chci, aby sis tohle jméno sakra pamatoval, to je přece hezký mužský jméno, pro umělce a pěvce je to hezký jméno, a než se všecko semlelo, měla už za sebou první velkou lásku, ale jakpak to jenom bylo? Před rokem růžový vodpoledne nad městem hnilo, nebe se stydělo, Patricie si to ulicí v odéru vaty smrdící kráčela, když tu ho náhle spatřila, a i když bylo teplo, na nohou kozačky měl a osoba jeho nepříjemně páchnula, „Haló, slečno“, takhle ji oslovil, a vona si myslela, že chce ňáký drobný na víno a na vodku, ji 11

však přepadla vytoužená láska, velká, leč krátká jako páska. „Už delší dobu za tebou du a všim sem si, že máš pokřivený záda, já, já sem Marián, povoláním masérů pán, chtěl bych ti rozmasovat ouplně všecko, paráda, ne? Takže, máš snad něco proti? Já, já hrozně rád peru, chtěl bych se u tebe stavit, až budeš sama doma, chtěl bych ti vyprat prádlo, a hlavně kalhoty, jestli ti to teda nevadí, jestli nejsi proti, když si budu čichat k rozkroku, a jestli to nebude vadit tvýmu kluku. Můžou to bejt tvoje kalhoty, jaký chceš, nejedna holka mi svý kalhoty dá, abych jí je vypral, protože já prášek a všecko ostatní mám, jenom že už je vochozený má, chápeš, vo co mi de, s těma kalhotama, kalhoty zvonáče, kalhoty tepláky, kalhoty džíny, kalhoty mrkváče, kalhoty kalhoty, kalhoty zvonáče.“ A dost! Všecko se jí tenkrát zdálo neskutečně krátký a jak hrášek maličký, vítr tkaničky vod bot jí rozvázal a bordel do pusy nafoukal a Bůh na mraku sedí, směje se jí, hledí, dortík objednala si, a sušenku ubohou ze země jí dali, tu máš, to je tvoje, he he, tady máš to svý vytoužený přání, sněz ho rychle, nebo ti ho táta sebere, holub se na něj vysere, a vona na to: „Díky za komplimenty, ale těma mě nenakrmíš, vysmahni, co si vo sobě vůbec myslíš, ráda jsem tě poznala, ale co ty mi jenom můžeš nabídnout, vím, že mě miluješ, a víc mě nezajímá, ale ta tvoje láska je jedna velká zmýlená, je mi líto, ale nevolej, nepros, nepátrej. Si jako myslíš, že mě nikdo nechce? Seš ubohej, takovejch jako ty mám tisíce, u domovních dveří křičej, votevřu a voni na rohožce klečej, jejich ideály jsou však jako v biografu Ráj, Miroslaw Pęczak by k tobě zašel rád, ne, ne a lautr ne, nikdy nebudu tvá, vysmahni, já tě vážně nechci, jen se na sebe podivej, jak vypadáš, seš chudej a nepříjemně zapácháš, Artur Grottger Bída neutuchající, Kateřina Kozyrová obojek psího podvra12

ťáka, a ten tvůj ksicht, ten tvůj rozplizlej rypák, řekni, kdo ti to udělal, řekni, kdopak tě takhle zmák, levnej alkohol tvý geny narušil, možná že potřebuješ špagát, tak co kdyby sis ho pučil? Nevolej, zmýlená neplatí, i když po světě nejspíš jedna děvka chodí, Cantzová Patricie se jmenuje a její tělo hnije stejně jak to tvoje, možná jí přece jen zavolej, se jí zeptej, protože já teď jdu do nákupního centra přihlásit se na manekýny, čágo belo soráč vysmahni, a díky za tvý komplimenty zasraný.“ Aby neprozradila, že ta Patricie je právě vona sama, krůčkem prasečím domů odcupitala a z těch slov, co vyslovila, dlouho tělo omývala, protože ji právě napadlo, že z ní něco děsně páchlo, něco strašnýho, o čem dokonce i v reklamách je po pěšině ticho, něco děsně vodpornýho, vo čem nepíšou ani barevný časopisy, smradem, kterým nasáklo už všecko, jí celou, jí samotnou, Patricií Cantzovou. A neřekneš, život není péříčko, život není hostina, je to jedna velká psina bez jediný výhry, už jsi setřel nejnovější bon, už jsi získal všecky kódy, už jsi vyhrál kupóny, 00 – 910 Varšava – Krása, 03 – 555 Varšava – Spása, chceš radši posílat bony, anebo sbírat kupóny, nebo vyhrávat kódy, nebo jaká je tvá oblíbená cena? Buďme však upřímní, copak to byla láska? To totiž byla k normální lásce sotva ouvertura, která později nastoupila a se zjevným haló rozbořila všecko, čím byla kdysi ona sama, sama samotinká, Patricie Cantzová. Chceš snad říct, že ta storka s Cantzovou je totální fáma, hotovej kec, si řikáš, co?! Já nejen vopakuju to, co slyším, a teď mě, ty jeden zmrde natvrdlej, dobře poslouchej, kdes byl, když svět je každej den tak kurevsky zlej. Řikáš, že tohle není hip hop, ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Chtěl bys ňáký horno porno vo 13

nezaměstnanejch, myslíš, že já doma nemám vokna a nevidim, co se za nima děje, že je sociální situace v Polsku, že všichni tu bydlej na jižáku a táhnou za jednu velkou nepracovní páku, mládež se bojí chodit do učňáku, protože jiný učni jim tam vezmou peníze a zavolaj si z jejich mobáku, a každej si hrabe na svým písečku a zajímá ho jen, kam gril s klobáskou umístit, jak sám slevový akci podlehnout a vostatní znemožnit? Nezaměstnanejch jsou mrtě, hladovejch jsou mrtě a život na polský ulici je jako deník Tvoje nezaměstnanost a týdeník Svět nezaměstnanejch, kde dočteš se vo módě a šmrncu nezaměstnanejch, najdeš v nich křížovku pro nezaměstnaný, kuchařku pro nezaměstnaný a ani rubrika „Poznej nezaměstnaný z celýho Polska“ tam nechybí, zajíc po sněhu běží, a možná je to k nevíře, že jíš hovno, ale z duhovýho talíře. Praga je mý srdce, Okrzei je má ulice, vrhat na realitu negativní soudy je můj zvyk a styl. Hele voe, nechci dortík z medovníku, hele voe, nebudu bydlet s kokotama na hlídaným sídláku, hele voe, zajíc po sněhu běží, co je to za zvuky, to jenom sněží a sousedi mý hrabou se v lavině na smeťáku podivný. Ale co, já jsem v poho, mně jde jenom vo to, že tý holce zlý lidi i to málo sebevědomí sebrali, žumpu vlastních proher a nesplněnejch přání na chuděru nebohou vylili, jak lehce loďku papírovou v nenávisti kalný utopili, jako podvraťáci tyhle malý lidi štěkali, a proč jako? Protože se děsně báli. A čas běžel dál a dál, s velkou pravidelností jak vona menstruoval, černý skvrny na prádle jako v base čárkoval, kolik ještě dnů jí zbejvá, a za žádnou cenu se nemohla zbavit každodenního stresu, nedostatku lásky presu, její menzes byl jak smutný slzy, který spod slepýho víka vytékaj, kolik ještě dnů jí zbejvá, vod nedávna v novinách makala, fotr jí to zařídil, a vona ve 14

dne v noci a na márách rozhovory přepisovala, co už kolegové s někým udělali, články vo hvězdách, play a rewind rozhovory, kazety dnem a nocí do čtyř stěn zněly a zvukový stopy štěstí ze sebe imrvére pěly: „Napiš tam, že v těhotenství mé tělo jaterní choleostázou trpělo,“ známá zpěvačka prozradila, „napiš, že to pokaždé svrběním celého těla začalo. Napiš, že čo bolo, to bolo, ale já to všecko pochopila. Dříve jsem špatné vlastnosti měla, ale teď už jsem se jich zbavila. Na koksu závislá jsem byla,“ známá herečka prohlásila, „ale to velká chyba byla a já to všechno pochopila. Na detoxu v nemocnici jsem ve walkmanu hodně polského rocku poslouchala. A to mě na nohy postavilo, to mě zachránilo. Napiš, že na Bemowě 75 metrů nemovitostí mám, napiš, že všechna minulost je ta tam, kdysi jsem cigára bez filtru kouřila, a teď už jen super lajt. Sladké jsem dřív zbožňovala, teď už sladké nezbožňuju. Dříve jsem si kokain píchala, teď mám byt mnohem větší, páč jsem stěny vybourala.“ Modlila se, děva, modlila, na změnu velkou čekala, přicházela však jen nuda, barva šedá měnila se v šedou, i když každý byl sám sebou, jak říkával Platon „Let nurse give you a shot“, a po čase nezbylo stop, přestože nastala kroků času velká móda, tak to nejsou naše životní kroky, to jsou naše fotky, naší beznaděje spoty, spolek nadrženců s obsesí, na sušení smetí, sbírka zvadlejch růží, to nic není, kamera běží, my natočíme vás a vy natočíte, jak my filmujeme vás, jak stojíme a navzájem mlčíme, ale to nevadí, protože když my nic neříkáme, tak to i elity mlčí, a víš, jaký to je? Jako by sem přiběh pes, kterej by po nikom ani neštěk. Pročpak si svý vlastní hovno nevyfotíš? Nechceš? Když ho hezky poprosíš, řekne sýr, to by byl opravdovej produkt stroje času, tvý hovna sou totiž jiný, mají svou rasu, protože se jinak stravuješ, velkou vernisáž 15

výstavní v Rasteru podnikneš, kurátor Michał Kaczyński čistého vína naleje ti a mimo z toho budou všickni milci, jak origoš a nonkonformní jsou dneska umělci. A kdybys měl samotu Patricie vyfotit, fotokoláž jejího neukotvenýho nitra poslepit, byla by to párty, na kterou nikdo nepřišel, velká zeď, kterou nikdo jinej nepodepřel, sama se nevyzve k tanci, sama ráno vstane a dá si kukuřičný kornflejksy a k tomu do mlíka kafe Euroshopper, protože krom toho, že ve svý knize Soszyński Paweł akci es pé ká propaguje, sleva pro každého už dávno neexistuje. Jednoho krásnýho dne se však něco stalo, ve sklenici s tři dny starým assamem mládě rybí plavalo, cosi zabublalo, ale zázrakem bych to nenazvala, i když ve Visle z toho velký haló bylo, ten den šla Patricie na autorizaci, veškerej systém totiž spadl v redakci, a tak ji šéfredaktor, blbec jeden, vyslal, protože z důvodu nám známých její osobou jak prašivým psem pohrdal, tady máš adresu: Stanislav Retro, ulice Super Turbo hlídači, hlídaný sídliště, takže mu řekneš tohle, atakdál atakdál, a teď si hodíme malou kulturní vložku na klín, abychom popsali Retrův životní splín. EC Siekierki, Stanislav Retro celý den u Diablo dvojky seděl, všecky zlé s nenávistí zabíjel, niče síly zla slzy polykal, jak ona, dívka jeho Eva, kopačky mu dáti mohla, on přece její dobro chtěl, chtěl pouze dobré, to všecko chtěl, byl přece dobra zastáncem, nechala doma všecko špinavé, a tak se v pléd zahalil a nahlas si zabulil, v zrcadle se spatřil, uviděl sebe, Stanislava, toho dobrého a poctivého Švéda, proč jen se Polsku a ne ve Švédsku narodil, Hamsun by se teď jmenoval, měl by čistou ženu Brittu, a Alfred by se jmenoval, v čirém, jasném Švédsku by se narodil, krávy nezkažené a koně solidní by vlastnil. Diablo dvojku hrál a byl si plně jist, že duchovním je Švédem, ba alespoň 16

Skandinávem, Islandem či Norem, proč tedy v bytě byl takový bordel, proč pracovití a dobží nebyli lidé, proč neprobudil se dnes v Bullerbynu, leč v chlévě špinavém? To kvůli Evě, to kvůli ní, kvůli ní si včera dokonce ani kalhoty před spaním nesundal, neb hádky její hloupé celý večer poslouchal, že za hru Diablo zlotých dvě devítky dal, EC Siekierki a EC Kawęczyn, jsi vůbec sám sebou, nebo nějakým usmrkancem, k čemu by nám byly na něco jinýho peníze, nevíš, co? A kdykoliv jen dostaneš nějakou tři zlotý tantiému, nikdy ji nepřineseš domů, můj děda byl šlechtic a mně nezbejvá na loupací exfoliating masku vůbec nic, proč asi mám už dost tý jako v slumech bídy. Proč jenom seš naprostá nula, proč peníze z účtu sem nikdy neviděla, ty mi tu furt a porát vomíláš, jakej seš zlatej slavík a superumělec, ale kamkoli na netu se podíváš, tak vo tobě píšou, že tě všichni znaj, že seš zednář a teplouš a že jen díky tomu se ti daří, jinak by se ti totiž vůbec nevedlo, proč jen si to Diablo dvojku tolik chtěl, přeces Warcraft měl, přeces Quake čtyřku měl. Píšou, že ste spolu v jedný lavici seděli a na střední slivovici popíjeli, žes byl jejich největší kámoš, ale že tě nikdy neměli rádi, píšou, že seš zednář a teplouš, ani ve snu by mě nenapadlo, že se dám dohromady s buzíkem, nic o tvejch inklinacích tohodle typu nevěděla sem, pročs mi nikdy nic nepověděl. A tak dál. Pročpaks to pitomý Diablo dvojku kupoval, jsi snad pětiletej parchant, kolik proudu jsi na to svý hraní už zmarnoval. Anebo pro tebe nikdy nikdo nic neznamenal, no tak řekni něco, nemůžu se dívat na to, jak pořád mlčíš, širokejma škarpama hoven se náš život stal, pročpaks tu pitomou Diablo dvojku kupoval, nový kolo a nový spoďáry jsem chtěla, jenže teď nemám dokonce ani nic, čim bych si žíly podřezala. Where is the love you promised me, where is it, kde je ta velká, vo kterýs mluvil, láska? Požár potence tvý je jen slabej vohýnek 17

přízemní, satisfakci svojí ti můžu na prstech ruky jedný spočítat, i když všecko bejvávalo jinak, bejvávalo líp, tenkráts mě ještě líbal, a teď bys ho do mě jen jako ňáký prachsprostý kurvě zasouval, jak já tebou sexuálně pohrdám, seš jako jedenáctiletej parchant, šuk dva tři, a ani si pak s holkou nechceš povídat, protože vo čom jako, že jo? Ty bys pořád jen spal, pitomý střílečky Diablo dvojku celý dny hrál, příšery podivný a hloupý zabíjel, žida v sobě radši schovej, co si budem povídat, říká se otevřený a ne vodevřenej, nejistota a strach Kierkegaard Soren, víš ty vůbec, že v uměleckým světě s tebou přestali počítat, kdysis bejval ve Varšavě pan Někdo, a kdykolivs kamkolivs přišel, všicky taktně mlčeli, protože se před tebou styděli, jenže teďka už tě nikdo nechce znát, každej ti potvrdí, že na kytaře elektrický jako břitpopovej sráč umíš hrát, že sóla na svý nový desce jsi kapele O.N.A. ukrad, že jako umělec seš pěknej zednář, posraná nula, no co si budem povídat, když já si to myslím taky, kam se tvůj talent, úspěch a uměleckej neklid dál, intelektuálně seš na tom tak, že ani nevíš, jak bys správně ortograficky svý jméno podepsal, můj děda byl hrabě a tys mě na samý dno bídy dohnal, voblečení mám jak z bramborovýho těsta, jako ňáká tvoje chudá příbuzná z příměstskýho města. No co na mě tak vejráš, ty sůvo z mazutu vyhoukaná, na co ti ta posraná Diablo dvojka byla, no jenom řekni, co budem mít zejtra k vobědu, čínskou polívku vod medu s koncentrátem makarónu nebo pizzu z mrazáku, jenže já i jiný jídla ráda jím a rakovina mi bují, když si jen pomyslím, z kýho psa to kdo vaří. A on celou dobu Diablo dvojku hrál a nic neříkal, v mysli už si celou strategii herní spočítal, když však o míse s pizzou z mrazáku uslyšel, od živé reakce se již neudržel, zrak svůj od monitoru oderval, tohle si přes18

ně pamatoval: „MNĚ TU PIZZU NEZHNUSÍŠ“, tak jí odpověděl. „Kdysi jsem se dušoval, že zvednu hovno ze země, takže jsem to udělal a v tý ruce ho držel.“ A ruku pravou zvedl, tu, kterou se jí kdysi dotýkal, kterou s ní laškoval, a přestože se děsně smál, jí se tenhle vtip vůbec nezdál, ke klávesnici přišla a všecky klávesy urychleně stisknula, načež počítač se kousl. „Si se zbláznila!?“ zavřískal a předmětem deliktním na stole ležícím ji majzl, není však známo, co to bylo, protože v tu chvíli už ona ve dveřích stála, do kabelky slzy lila a z bytu odcházela. A tak jejich velká láska skončila. A co teď, co udělat sám se sebou nevěděl, znáš ony chvíle, kdy jako na spáleništi sedíš, dlaní se reality drobných střípků dotýkáš a dumáš, zdali se ještě zpátky v jeden celek slepí, minulosti rozsypané smetí. Ne všecko, co má peří, letí, pouze to chvíli na místě setrvá a pomalu odstínů svých nabírá, zmatek v nové formě si osahá, v na střeženém sídlišti bytu prostora zamčená. Už vůbec se mu Diablo dvojku hrát nechtělo, protože jak jako že on je nějakým zednářem, nějakým teploušem? Všecky ty narážky mu nyní v mysli vytanuly, kde jsou ti zmrdi, co o něm na netu takové věci rozhlásili, jen ať se pěkně ukážou, proč ho takhle urazili, proč ony pomluvy nepříjemné veřejně šířili? Že z desek jiných kapel sóla obšlehl? Možná pravdu mají, těch, které jmenovala ona, by se však nikdy ani nedotkl, to je jen mimózní reálií zář, falešná reality tvář. A co jen jí na tom Diablo tolik vadilo, nežere maso, nechápe divadlo, copak člověk nemůže na chvíli zapomenout a trochu si zahrát, copak musí pořád jak sloup solně stát? Kde tedy pomluvy ony původ mohou míti, kdo si s ním chce účty vyřizovati a pročpak by měl buzík býti, když na něm nikdy nebylo teplých zbla ani stopy. Trápí se trápí, bytem bloumá a cosi hledá, 19

má totiž hlad, ať si klidně jde, je mu volná, i když úklid před odchodem ještě mohla udělat, bytostně totiž právě nesnášel nehygienický nepořádek, věnce kalhot špinavé, ve sklínkách pytlíky od čaje plesnivé, na vaně fleky mastnoty zažrané, v míse vůně záchodová jako patrona bez náboje slepá, nyní už mu byla absolutně volná, vůbec ho její odchod nemrzel, byl vlastně hrozně naivní, že si kdy s takovou čůzou začít chtěl, ale dobře mu tak, ach, kdyby tak nebyl sám sebou, ale dobrým solidním Švédem, Knutem, Hamsunem anebo alespoň Alfredem, a druhým jménem by ho Pete zvali. Lžíce a vidličky by ze dřeva vytvářel, velké ryby s upřímným pohledem by lovil v řece stříbrné v Švédsku dalekém, v té zemi poctivé a krásné. Na trh by v sobotu jezdil, bonbóny – fialky by tam svým švédským dětem za švédské peníze koupil, ženu by měl Linu, neposkvrněnou a solidní, která by nemyslela jen na šukání, ty vole, ležet vedle ní, ležet a dívat se, jak oběd jí, jak vzduch dýchá, být vedle ní a cítit se bezpečný, tak daleko od těch lidí falešných, zlých a neupřímných, kteří pomluvy na netu šíří. Do lůna matčina zpátky vrátit se, na plátno orgánů červených dívat se, copak si časem něco podobného nevysníš, copak na skon vlastnoruční nemyslíš? Moc dobře víš, že občas vlastní osoby smrt láká, suicidální možnosti tu jsou, když tě někde tak děsně naserou a servítky si neberou, kdy situaci sociální vidíš, dítěte z Pragy gen porouchaný, občas choutku sebevražednou nelze skrýti a this is the end, tím se nenechat polapit. Hej, taky máš ten pocit, že všecky ty sračky v našem státě na každým kroku nevidím, hej, Praga–Sever, hej, taky sem kdysi na Povislí bydlela, hej, na ulici Dobrý obchod Sandra a pajzl na Jagelonský, nonstop bar, hej, zevlové z protějšího domu. Hej, nad Pragou severní horečka noci sobotní, hej, Okrzei, otec matku zabil a syn ji z okna vyhodil. Hej, otec matku zabil a syn ji 20

Královnina demarkační čára Dorotě Masłowské bylo 23 let, když napsala Královninu šavli, svou druhou knihu, na kterou všichni tak dlouho čekali. Zázračná dívka polské literatury už jednu revoluci udělala: její debut Červená a bílá (Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną, česky 2004) znamenal vpád mladé generace do vydýchaného ovzduší polské prózy. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků, několikrát inscenována, natáčí se její filmová adaptace. Díky komerčnímu úspěchu Masłowské (Červené a bílé se v Polsku prodalo asi 120 tisíc výtisků) se vydavatelé konečně přestali bát mladých autorů. Na scénu tak mohla vstoupit Generace 70, skupina nadějných prozaiků (Michał Witkowski, Wojciech Kuczok, Sławomir Shuty, Mariusz Sieniewicz a další), které skoro o 10 let mladší dívka z Wejherowa proklestila cestu. Ve své první knize po všem tom rádoby hlubokém mysticismu a opožděném magickém realismu střední generace Masłowská dekonstruovala mýtus věrohodnosti, „pravdivosti“ hlavního hrdiny a ukázala, že hrdina a spolu s ním celý fiktivní svět jsou jen kartónová blamáž, elektrické hračky, jež lze v příhodné chvíli jednoduše vypojit ze zásuvky. Co však bylo v Dorotině debutu opravdu přelomové? Agresivní, s ničím se nemazlící jazyk, jazyk sídlištních hejsků (kde jen to ta tichá dívka z gymnázia pochytila, kroutili hlavou recenzenti), původem napůl z kanálu, napůl z televizní reklamy. Sousto pro nimravého jazykozpytce: deformovaná slovesná rekce, vyšinutí z větné vazby, a to vše zapsáno foneticky. Jazyk polský se obrací v hrobě, říkali jedni, je to polština 21. století, tvrdili druzí. 137

Dorota se stala vděčnou postavičkou obrázkových časopisů: pohádka o zlobivé popelce, kterou objevil princ v podobě vydavatele Pawła Dunina-Wąsowicze na čtenáře zabírá. Jenže Dorota ne a ne rychle napsat další knížku. Zájem o zázračné dítko pomalu upadal, Dorota přestala udělovat rozhovory, odstěhovala se na Pragu, do chudinské čtvrti Varšavy, a porodila dítě. Na scéně se objevily mladší autorky – za všechny jmenujme alespoň Martu Dzido, Agnieszku Drotkiewiczovou – ochotné převzít štafetu a zapózovat pro Elle. A dál to známe z Královniny šavle: „Hej, lidi, tak schovejte ty nože, vona už nikdy nenapsala žádnou knihu, pražádnou, vona vodu vaří, voda vařicí s masem se páří, brambory loupe na talíři, zemáky takový, po bytě tam a sem chodí, když tu ji ňáký krámy z domácnosti poznají, na novej román se jí zeptají, z úzkýho kruhu vokolí vobčas vyzvídají, aby jí radost uďáli, jestli je to vážně vona, Dorota Masłowská, když tu ji náhodou z davu někdo vyloví, tak aby pocit, že je furt slavná a populární, zůstal v ní, i když sama moc dobře ví, že to je podvod normální, ví, že úspěchu je konec, známej ksicht z MHD pověsila na zvonec, všude na ni Kuczok Wojciech civí, Kuczok Wojciech v Płocku na čtení, Kuczok Wojciech panelová diskuze v Rudawě Dolní, se zástupci knihoven školních, na téma „Násilí domácí, násilí ve školách“, a ona doma s dítětem sedí a z okna ven na auta, co kolem jezdí, hledí.“ Wojciech Kuczok, autor poctěný jako první z Generace 70 prestižní cenou NIKE (2004) za svůj román Smrad (Gnój, 2003), si jezdí po autorských čteních, zatímco Dorota sedí doma na Praze, vaří oběd a uspává dítě. Když v roce 2006 vydává Královninu šavli, všechno se rozbíhá nanovo. Obhájit titul je však těžší, než jej získat. Přesto Dorota všem vytřela zrak. Kritici čekali uhlazenost, vytříbenost, propracovaný styl, a dostali 138

agresivní fosforovou hmotu, jež pohltila nejen hrdiny a vypravěče, ale také autorku a nakonec i čtenáře. „Snažím se vybavit si ty nejzoufalejší věci, jaké jsem kdy slyšela nebo vymyslela a zakomponovat je do sebe. Já jsem přece do jisté míry básnířka, jenom neumím psát básně. Mně se do verše nic nevejde, zdá se mi mrzácký, osekaný. Proto hledám formu prózy, která mi umožňuje psát poezii.“ A Masłowská ji našla: neuvěřitelným způsobem kombinuje styl středověké hrdinské epopeje, typicky polské gavendy (vyprávěnky) či barokního veršotepectví s kramářskou písní a celovečerní hiphopovou improvizací. Vidíme to ve výstavbě celého textu: opakování vět i celých odstavců, jejich variace, refrény, věčné digrese a návraty k tématu; kolikrát jsme jen slyšeli ono „Silvestr. Prosinec, čtyři dva tisíce, Varšava…“, nebo pouťovou vykřikovánku „Hej lidi, tak hejbněte už kostrou, poslyšte storku vostrou, vo tom jak hořelo v botě, a poslyšte vo holce, co byla jako čuba a měla prasečí ksicht, k tomu dvě šikmý voči…“, jež nám nejspíše připomene principálovo vábení do panoptika s mořskou pannou a siamskými dvojčaty. Jiné pasáže karikují hatmatilku současné popkultury, výborným příkladem je stokrát variovaný refrén o písničce, co vznikla za peníze Evropské unie. Podívejme se na jazyk trochu detailněji. Masłowská v jednom rozhovoru uvedla: „Jsem jako přerostlé dítě, které musí pojmenovávat všechno pěkně od začátku.“ A tak kompozice slov ve větě působí jako dětská skládanka – Dorotka (a v našem případě také překladatelka) si hraje se slovy, někdy jí vyjde věta brutální a plná násilí, jindy se slůvka složí v náznaky ironie. Pak si vzpomene, že ve škole probírali slovní druhy a pohotově třídí výrazy ve větě na hromádky – jedna hromádka slovesa, potom podstatná jména (občas se jí pomíchají) a nakonec předložky, všechno 139

na jednom řádku jako ptáci na drátě. A mezi tím vším – rým: nedůsledný, ledabylý, často se omezuje na pouhou asonanci, přízvuk se posouvá podle potřeby (ale na to už jsme u hiphopu zvyklí). Slovíčka vybírá podle formy: namluvil/odvětil/připravil, nastala/vyndala/podívala, obsah přichází jaksi mimovolně. Z uvedených příkladů je vidět, jak k rytmizaci věty nejčastěji dochází: slovesa ve stejném tvaru zkrátka šoupneme na konce jednotlivých vět v souvětí. Připomíná to skladbu staročeské věty (to podporuje i přesun přívlastku za podmět a užívání archaizovaných forem: jesti, protožeť, ježť, nyníť, všeckno), občas husitské písně („Čínskou polévku rozhodl se uvařiti, trochu se uklidniti, na aspekty světa neveselé ohled nebrati“), občas dokonce jakýsi zvrhlý Máchův Máj: „Drž hubu, ty pičo, to kvůli rozrušení osoby mé, to díky tobě, srdce zběsile mi tepe.“ Jak napsal jeden polský recenzent, královna Dorota zkrátka spolkla jazyk a hodila šavli. Autorka se rozhodla kompletně inovovat slovník literárněvědných výrazů; začala u Aluze, skončila u Zeugma. Zastavme se na chvíli právě u aluzí, jsou totiž typické pro celou polskou prózu i poezii posledních dvou set let (od romantika Julia Słowackého až po Witolda Gombrowicze, Czesława Miłosze či Zbigniewa Herberta). Masłowská se této tradici vysmívá, vkládá do úst velkých antických filosofů dětské blábolení, když k někomu nebo něčemu odkazuje, nenechá čtenáře hádat, ale rovnou mu parafrázované autory přehledně vypíše na konci knihy. Kdybychom chtěli být škarohlídy, mohli bychom tvrdit, že aluze má pouze dva cíle: poukázat na autorův rozhled („podívejme, jak jsem sečtělý“) a pochlebovat čtenářům, kteří aluzi v textu dešifrují („podívejme, jak jste sečtělí“). Obojí Masłowská neguje, zůstává na povrchu, jako by chtěla říct „já tu knihu nečetla“, 140

a čtenáři bere radost z objevování tím, že na konci textu umisťuje seznam „samplů a travestací“ i s odkazy na příslušnou stránku. Když už jsme narazili na čtenáře, musíme konstatovat, že to s Dorotou vůbec nemá lehké. Kolik jen si vyslechne nadávek a moralizování! Autorka byla vždy – jako jedna z mála – na čtenáři naprosto nezávislá, měla jej takříkajíc „na háku“. A teď se mu ještě vysmívá, uráží ho, ničí neustálými digresemi. „Helejse, ty seš pěknej kokot, tahle story už nikam nevede, je konec, jak se teď díváš na takovýho egoistu, jakej je tvůj systém hodnot?“ A jaký je systém hodnot hrdinů Královniny šavle ? Dost nevalný, zdá se. Stanislav, Šimon, Patricie – povrchní, otravné, banální postavičky, které se chovají jako malé děti. Mají pocit, že ovládly zákonitosti divokého kapitalismu a umějí z něj pro sebe získat maximum. Přitom je to systém, který je ždíme, dokud jsou mu dobré, a pak je jednoduše odstřihne od zdroje. Autorka se na své hrdiny dívá s despektem a ironií a ani čtenáři nezbývá nic jiného. Celá ta přehlídka břídilů a naivních nul unavuje, a když se konečně ztratí z dohledu, oddychnete si, že máte od těchhle lidí zas na nějakou dobu klid. Vypravěčka MC Doris by s tím vším občas taky nejraději vyrazila dveře: „Někdy mám sen, že chci zavřít voči jen, a v tu chvíli mi víčka chyběj.“ Přesto jsme všichni nuceni je tak nějak tolerovat, se sympatií sledovat Retrovu touhu po zidealizovaném životě ve Švédsku, s blonďatou rodinou a srubem na břehu jezera, nenaplněné ambice prodavačky-modelky Kateřiny Lapkové, snad i tu hroznou Annu Navátou, co je schopná dát za kadeřníka 500 zlotých. Vždyť jsou to vlastně jenom lidé, řekne si čtenář, jenže vzápětí mu autorka důrazně připomene: žádní lidé. Postavičky z kartónu umně vystřižené! 141

Dorota Masłowská za svůj druhý román získala prestižní polskou cenu NIKE (2006). Nemá smysl dále přemýšlet o tom, proč se právě ona stala královnou polské prózy. Michał Witkowski (ostatně také finalista NIKE 2006) v jednom z rozhovorů prohlásil: „Poté, co Masłowská způsobila revoluci v jazyce a ukázala, že je možné naprosto nelogickými větami vyjádřit víc emocí, než ve sto větách logických, je návrat prózy typu ,vyšel z domu a zahnul doleva‘ nemyslitelný. Přiznejme si, že Masłowská je demarkační čára; odtud startujeme a snažíme se posunout hranici o pár centimetrů dopředu.“ Jan Jeništa

142

www.fra.cz

9 788086 603667

.pdf ekniha na www.fra.cz

www.fra.cz

9 788086 603667

Druhá bichle Masłowský jmenuje se Královnina šavle, i když bůhví, co tim chtěl básník říct, ty jeden zevle. Nejde tu o žádný kecičky od strejčka Jedličky, ale o absurdní parodii médií a dneška. Mc Doris v ní na kole Novinky značky Kolbe putuje a celej tenhle systém, intouše a jiOrhan Pamuk, Nový život tu ale kecat, plkat a dál to ný lůzry fakuje. Nebudem Yasmina Reza, Adam Haberberg rozvíjet, tohleto je hip-hop, Mc Doris a varšavskej svět. Muhammad Šukrí, Nahý chleba Dorota Masłowská (1983), zázračné dítě současné polJean-Claude Izzo,obdržela Totální za chaos ské literatury, tento román prestižní litePetr Borkovec, sešit/Zápisky ze Saint-Nazaire rární oceněníBerlínský Nike 2006. Guy Viarre, Bílé předání Sławomir Mrožek, Kohout, lišák a já Georges Didi-Huberman, Ninfa Moderna John Berger, O pohledu Raúl Rivero, Důkazy spojení

.pdf ekniha na www.fra.cz

fra