Alexej Cvetkov, Král utopenců by Éditions Fra

Alexej Cvetkov Král utopenců Všichni mají hlad! babičk a

Alena Machoninová

přeložila

Próza

Fra

První články psal prozaik, filozof a publicista alexej cvetkov (1975) na začátku devadesátých let pro noviny Komsomolska ja pravda v rámci kroužku pro antisovětsky naladěnou mládež. Tehdy také vydával vlastní samizdatové perio dikum Partizan, účastnil se akcí moskevských anar chistů a založil eklektickou bohémskou skupinu Vý bor kulturní revoluce (později Fialová internacionála a Partyzánské hnutí). Toto období reflektuje například jeho povídková sbírka Barikády v mém životě (Barrikady v mojej žizni, 2006) nebo autobiografický Deník městského partyzána (Dněvnik gorodskogo partizana, 2008). Od roku 1995 byl tři roky pravidelným přispěvatelem Limonky, stranického plátku národních bolševiků spi sovatele Eduarda Limonova. V roce 1997 absolvoval v Moskvě Literární institut Maxima Gorkého a vydal svou prvotinu The. Jako prozaik vstoupil do širšího po vědomí kulturní veřejnosti na přelomu let 2014–2015 díky knize Král utopenců (Korol utoplennikov, 2014), za niž získal dvě prestižní ocenění: cenu Andreje Bělého a NOS (Nová slovesnost). Básník a literární kritik Dmitrij Kuzmin o Cvetkovo vě sbírce žánrově i stylisticky rozmanitých próz pro hlásil, že je spojuje „tonalita, kterou volí politický akti vista, aby ve formě vážné a vysoké literatury čtenářům předestřel své hluboké pochyby o správnosti sociálního i kulturního uspořádání dnešního světa“. Alexej Cvetkov je neúnavný propagátor levicového my šlení, mimo jiné autor knih esejů Marxismus jako styl (Marksizm kak stil, 2017) nebo Cinemarxismus (Sině marksizm, 2019). V posledních letech napsal také ně kolik předmluv a komentářů k novým ruským vydáním Marxova Kapitálu. V roce 2002 spoluzaložil dnes již legendární moskevské knihkupectví intelektuální literatury Falanster, od roku 2011 pracuje v jeho odnoži, v knihkupectví Ciolkovskij. Česky jeho texty vyšly v časopisech A2 a Babylon.

Ã&#x2030;ditions Fra

Alexej Cvetkov přeložil a

Alena Machoninová

Král utopenců

Alexej Cvetkov Král utopenců Z ruského originálu Korol utoplennikov (Common place, Moskva 2014) přeložila Alena Machoninová Fotografie na obálce Ludmila Amonsová Design Nusle(.org) Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, Fra.cz, roku 2021 jako svou 179. publikaci Vytiskla tiskárna Akcent, Vimperk Vydání první bb037

Czech edition © Éditions Fra, 2021 © Alexej Cvetkov, 2014 Translation © Alena Machoninová, 2021 Cover photo by Ludmila Amons, 2018 Author photo © Petr Horčička, 2016 Design © Nusle, 2021 isbn 978-80-7521-047-0

Obsah

7 9 11 13 17 21 31 43 55 67 79 95 131 185

Kotě Velbloud Město, které odvysílalo zprávu Mandarinkový cech Nevinní O dědech Mrázech Cenart Bratr Mrazivého Čtrnáct románů Alexeje Cvetkova 30. 4. 2010 Světová revoluce Král utopenců Zprávy Skvrna

Fra

Kotě

Šedovlasá babička se zastavila u vchodu. Na zad ních před ní stojí mourovatý kocour, čumák jí zabo řil do modrého květovaného županu a přední tlapky jí omotal kolem nohy, jako by něčeho strašně litoval nebo jako by se s někým navždy loučil. „Všichni mají hlad,“ říká si babička a drbe přitom dvounohé kotě mezi ušima. „Všichni mají hlad…“ zopakuje zamyšleně a nezmění pózu ani hlas. S ohledem na její stáří to zní jako závěr letitého pozorování. Kotě se nedá utišit, babička se ho ne a ne zbavit, drží se jí jako přilepené. Žádné žrádlo pro ně nemá. „Všichni mají hlad!“ Kdo chce, může v tom slyšet: „Brzo budem kočky žrát!“

Velbloud

Snáze projde kotevní řetěz (budiž, lano) uchem jeh ly, než aby bohatý vešel pod nová nebesa. Chci věřit, celý život chci věřit, že přepisovač sem velblouda při vedl schválně. Věřit, že nejde o to, že to někdo pře psal, aniž by si to ověřil, ale o to, aby slova spasitele byla nevysvětlitelná a ohromovala stovky let dopře du. Kdo teď potřebuje takovou přesnost? Velbloud se s nadějí dívá uchem jehly. Velbloud čeká na zázrak jako všichni ti, kdo věří. Kotevní řetěz dávno spo čívá na dně a nikdy už ho nikdo nezvedne z nebytí. Velbloud je boháč – může toho na svých zádech nést tolik a tak dlouho. Kdybych neměl náklad, říká si, kdybych byl mladší a kdyby to nebyla obyčejná jeh la, ale třeba jehla na sešívání kůže, zkusil bych to. Co když? Ale takhle je to beznadějné. Není mi souzeno žít pod novým nebem. Nová nebesa volají ty, kdo ne drželi kotvu, kdo nenesli balíky, kdo napodobovali chyby v touze, aby řeč spasitele byla nevysvětlitelná a ohromovala až do skonání věků.

Město, které odv ysílalo zprávu

Podívej se pozorně. Už jde. Člověk s holí přišel a kle pe jí na noční dveře. Dům si vybral namátkou. Jak mile však jeho pán otevřel, hosta poznal. S hostem se nesmí mluvit. Ale právě host prsty levé ruky udělal znamení: „konec mlčení“. Pán domu člověka s holí okamžitě odvádí na hřbitov. Zastavuje se u vyřezá vaných vrat, smáčí si krk vodou z mramorového zříd la. Předtím než nastane slíbené a všechno se změní, má chuť udělat něco obyčejného. Nápisy na hrobech ještě nikdy nebyly tak směšné. Spojují se do jediného textu, který už není proč číst. Ještěrky se rozbíhají pod nohama. Dveře zakvíle ly jako kočka, ze škvír v nich se vysypala hlína. Pán domu vchází do opuštěného mauzolea. Je v něm po hřben stroj. Uvnitř pod střechou mauzolea se černá velký široký kruh. Host v něm nahmatá otvor a za šroubuje do něj hůl. Hůl se pohybuje po obvodu stro pu hrobky s nečekanou lehkostí. Pán domu ji bere do rukou, začíná běhat kolem probuzeného stroje a pod řizuje se ideálnímu kruhu. Host mu dává znamení: stůj/běž. Rychleji/pomaleji. Stroj rachotí. Shora se jim na hlavy sype hlína. Běžec třímá hůl zapíchnutou do pohyblivého stropu jako drahocennou pochodeň. Práce trvá přibližně půl hodiny. Nebem nepozorova ně odchází poselství. Vysílají ho. Od té chvíle město přestává být němé. Nikdo ve městě neví, co je to za poselství, jelikož je společné a nemůže být dáno jed notlivci. Někteří obyvatelé se domnívají, že posláním disponuje pouze hřbitovní stroj. Jiní mají za to, že posláním disponuje pouze člověk s holí. Dalším se

Alexej Cvetkov zdá, že posláním není možné disponovat, neboť samo poslání disponuje námi jakožto přístroji. Co si myslí člověk s holí, nikdo neví. Zřejmě sám sebe považuje za pokornou a dočasnou součástku věčného stroje. Ať tak či onak, té noci město přispělo svým slo vem do velikého dopisu, který všichni píší, ale nelze si ho přečíst, který všichni posílají, ale nelze ho dostat. Rackové znepokojení hlukem a světlem vysílacího stroje krouží nad mauzoleem jako popel nad velkým ohněm. Vždycky tady spali. Nikdo je nikdy nebudil. Zítra ráno už člověk s holí ve městě nebude. Ve vlaku si rozkládá mapu a přejíždí po ní pohledem. Odvysílaná zpráva ospravedlňuje všechno, co později obyvatelé města udělají nebo neudělají.

Mandarinkov ý cech

„Hlavně si zapamatuj svoji nejpůsobivější roli a všich ni ti budou ležet u nohou,“ zažertovala bývalá manžel ka na rozloučenou. „A jaká to je?“ „Veselý kluk se smutnýma očima. To ti neprojde jenom u posledního soudu, ale sotva na něj věříš.“ „U posledního soudu se soudci chystám položit několik otázek. Poslední soud mě zajímá. Ani si ne troufám odhadnout, jak se z toho vykroutí, protože odpovědi, které si dovedu představit, nejsou soudce hodny.“ „Ty se tam hodláš ptát?“ „A ty si myslíš, že nám tam všem zalepí pusy?“ „Někdy se mi zdá, že všechny tvoje problémy pra mení z toho, že jsi nikdy nepracoval v továrně. Můj otec dřel celý život v mandarinkovém cechu. Proto znám celou technologii. Abys vyrobil jednu manda rinku, musíš do malých igelitových pytlíků napustit gel, který rourou dodává chemický cech primárních směsí. Svrchu se to poleje bílou pěnou, která zatvrd ne, stane se z ní krusta a spojí nové dílky do koule. Obalí se to obarvenou kůrkou, dírka se zadělá ma lým zeleným čudlíkem, hvězdičkou, každý mistr má tak trochu vlastní, z individuální krabičky. Můj otec si nedělal na nic většího naděje, neměl vzdělání ani kvalifikaci, aby pracoval v jiném, složitějším cechu, kde dávali dohromady jehňata. Víš, kosti vezou dlou ho, z jiné části továrny, stačí za tu dobu vyschnout a ztvrdnout, lepí k nim svaly, natahují dovnitř cévy a spouštějí srdce tak, že do něj píchnou rychlou hud

Alexej Cvetkov bu, začne tlouct a ovce je hotová. Je ještě mokrá od lepidla, sama odejde z cechu a okusuje předem natr hanou trávu, co jí naservírují. Je to skvělé, ale tátovi se o tom mohlo jenom zdát – že by vyráběl kozy, ovce, vlky, psy nebo hlubokovodní ryby v osvícených va nách. Ale ty by ses tam se svými schopnostmi dostat mohl. Dneska se to všechno už samozřejmě nedělá ručně. Je to automatizované, běžící pás, jenom taháš za páky. Zato máma, ta byla doma, věnovala se domá címu řemeslu, lepila ze zrní klasy. Když měla všech ny součástky, mohla nám dětem na svátek smontovat i brouka, ale pokaždé se to nepovedlo, přece jen to bylo vyráběné podomácku, bez patentu. Ještě si pa matuju dobu, kdy se montovalo doma, ne každý byl v cechu. Mohl by ses dokonce vypracovat až do laboratoře, kde montují lidi, to je nejvyšší liga, pracovat s moz kem, řadit pod mikroskopem neurony, plést emoce, hníst kapacitu paměti a řídit přitom ty nejmenší stavi tele, kteří hovoří mikroelektrickým světlem. Kdybys chtěl, mohl bys získat autorský patent a udělat jed noho z nás.“ „Továrna se mi líbila, jenom když se tam stávko valo a vůbec nic nového se tam nevyrábělo. Když se továrna zastavila, vždycky jsem snil: ať se to bere od někud samo, ať to roste třeba ze země, a zvířata by se mohla naučit dělat se navzájem nějak sama. Jakmile se továrna zastavila, zavřel jsem oči a představoval si, jak ryby ve skleněné hloubce přecházejí na samo výrobu.“ A bývalá manželka se rozesmála, plastovým neh tem si setřela veselou slzu z koutka oka: „Vždycky jsi měl absurdní smysl pro humor, v tom taky spočívala všechna tvoje přitažlivost. Ze země?

Mandarinkov ý cech Navzájem? Samovýroba? Pověz o tom u poslední ho soudu. Soudce, kterého někdo rozesmál, není tak krutý.“ „Proč ne? Třeba dostane chuť to použít v další sérii.“ „Ty věříš, že bude další série?“ „A ty myslíš, že je to nesmysl? Proč by ji nespus til, když uslyší můj vtip. Možná už se rozhodl, a pro to o tom teď mluvím.“ A zase se zasmála. Zapnul jsem diktafon, abych si ten zmatený cukrový smích uložil v telefonu místo zvonění.

Nevinní

Měsíc je jako to nejvzdálenější okno. Panenky-bom by se dívají z laviček, ze schodů, jako by byly z Mě síce. Hosté z toho nejvzdálenějšího okna. Během úplňku je anonymní teroristická organizace zanechá vá na bulvárech, u semaforů, na mostech a v přísta vech, před redakcemi, zkrátka tam, kde žádné pa nenky nikdo nečeká. „A mně je těch hraček líto,“ píše malá holčička ve školní slohové práci na to otřesné téma. „Když se v obchodě dívám na umělohmotné holčičky, říkám si, co když ti vyvrhelové do některé z nich vloží bombu? Čím se ty panenky vyrobené pro nás provinily?“ Ale to ještě není všechno. Pod heslem „My jsme vy!“ se šíří nová forma teroru. Zařízení může akti vovat kdokoli. Například zboží objednané do vaší kanceláře. Suvenýr od neznámé společnosti. Cvakáte propiskou, co vám poslali jako dárek – dům za oknem se hroutí, kouří se z něj, padá. Dítě v parku se natáh ne k telefonu přivázanému barevnou šňůrkou k větvi, stiskne ho – silniční most se zřítí. Člověk v kanceláři pustí cédéčko – ze sousední půdy se odpálí raketa do banky. Vznikají rehabilitační skupiny pro lidi, kteří jsou vlastně nevinní, stát je sice zprostil viny, ale oni zabili desítky, někdy i stovky stejně nevinných. Pro bírají tam všechny ty otázky: „Proč právě já? Kdo si mě do té role vybral? Teroristé? Ale co s nimi mám společného a kdo z mých známých je podporuje? Nebo vybíral bůh? Proč mi to udělal? Nebo ďábel? Co můžu aspoň v duchu říct příbuzným obětí? Ne bude po mně někdo z nich pátrat, aby se mi přece

Alexej Cvetkov jen pomstil?“ A tak podobně… Mnohé výbuchy, které jsou dílem skupiny „My jsme vy!“, zůstávají neodha lené, protože náhodní viníci, „stiskatelé“, se nikomu nepřiznají, a dokonce si ani nevšimnou, jak bombu aktivovali. Do rehabilitačních skupin se ale zapisu je i spousta lidí, kteří s výbuchy nemají nic společ ného – náhodou cvakli propiskou nebo zmáčkli nový televizní ovladač souběžně s katastrofou, expertiza potvrdila jejich nevinu, ale nedokážou se zbavit do jmu a na všechno se teď dívají, jako by to byli oni, kdo zabili tolik lidí a zanechali po sobě ránu v měst ském prostoru. Ale ani tím to neskončilo. Co může být horšího než Den bomby vyhlášený anonymy na internetu? Každý ztroskotanec, feťák, floutek, sociopat, extre mista, uražený bohem a nespokojený se životem vy robí atrapu nebezpečné bomby podle svých představ a nechá ji na nějakém módním místě nebo u nějaké známé budovy. Ve městě je zmatek: milice sprostě nadává, odborníci mají propadlé bledé lícní kosti. Zneškodňovací robot je potřeba na stech místech najednou, ale stíhá to jen na desíti. Většina klubů je zavřená a koncerty jsou zrušené. Večer už lidé v uni formách nebo jen s legitimacemi do „nálezů“ kopou a smolaři vojáci z oddílů pořádkové služby do nich strkají obyčejnými kovovými bodáky na odpadky. Ale právě v tom spočívá ta hrůza. Mezi falešnými se po každé najde několik skutečných bomb, a nedá se při jít na to, zda nepřátelé města využili ďábelský „den“ pro své cíle, nebo jsou od samého počátku spiknutí s fantasty-avantgardisty, kteří ten „svátek“ kryjící vra hy zavedli. Bodák letí z rukou vojáka, v letu se ohý bá a jako bizarní modernistický věšák objímá sloup. Fízla strhnou plameny a odhodí ho na metry daleko.

Nevinní Opravář trati nebo ochranka z obchodu se líně natáh ne k „vtípku“ – pro dnešek už sedmému. Úplně stejné, s množstvím vyhřezlých různobarevných drátů a tiká ním uvnitř, byly dva, a proto se nebojí. Ve vzduchu pak provádí akrobatické kousky a obličejem se zaboří do urvaného lustru v podzemí. Nebo sám výrobce ne vinné „bomby“ si všimne cizí – zaraduje se, přistoupí blíž, trhne za dárkovou mašli a uvidí – Nic. Chemik-narodovolec píše z cizího světa dopis ne vinnému carovi, o tom, co si car nepamatuje: „Černý pták výbuchu tě sekl drápy, ohlušil zlými silnými kří dly. Spadl jsi. Už jsi nedokázal vstát. Bolestivě rudé brázdy jsou hluboké. Tak tam ležíš, panovníku, za platil jsi za svůj stát. Tobě takovému, tvému rudému petropavlovskému kameni přísahám s radostí.“

Éditions Fra 001 Thomas Ernest Hulme, Modlitba 002 003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 041 042 043 044 045 046 047

za úsměv luny Richard Caddel, Slova straky The Magpie Words Imagisté Vítr z Narragansettu One Stop Stories Vladimír Sadek, Židovská mystika Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária Joyce Mansour, Výkřiky Eugénio de Andrade, Svrchovanost José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Alena Nádvorníková, Anebo ne Ou bien non Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu Courage at Daybreak Raúl Rivero, Důkazy spojení Antologie nové české literatury 1995–2004 Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský písemný znak jako básnické médium Petr Mikeš, Jen slova/Just Words Petr Borkovec, Vnitrozemí Roland Barthes, Světlá komora Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, Experimentální hry Petr Král, Arco a jiné prózy Jurij Odarčenko, Verše do alba Muhammad Šukrí, Nahý chleba Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce Antologie současné lotyšské poezie Guillermo Rosales, Boarding home Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh Jano Pavlík Viola Fischerová, Předkonec Blanca Varela, Křídla na konci všeho Erich Fried, Milostné básně Shitao, Malířské rozpravy Mnicha Okurky Petr Měrka, Telekristus a Mentál Zápisky z mrtvého ostrova Bytosti schopné zemřít Jonáš Hájek, Suť Viola Fischerová, Písečné dítě Yasmina Reza, Zoufalství Richard Caddel, Psaní v temnotě Writing in the Dark Polona Glavanová, Noc v Evropě Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Michal Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy František Kautman, Alternativy Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský

048 Orhan Pamuk, Nový život 049 László Darvasi, Nejsmutnější kapela 050 051 052 053 054 055 056 057 058 059 060 061 062 063 064 065 066 067 068 069 070 071 072 073 074 075 076 077 078 080 081 083 085 086 088 090 091 092 093 094 095 096 097 098 099 100 101

na světě Yasmina Reza, Adam Haberberg Dorota Masłowska, Královnina šavle Jean-Claude Izzo, Totální chaos Zafer Şenocak, V novém světě Guy Viarre, Bílé předání Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já John Berger, O pohledu Fotostrojka Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna Jakub Řehák, Světla mezi prkny Petr Borkovec, Berlínský sešit Zápisky ze Saint-Nazaire Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet Václav Durych, Černé tečky Ladislav Šerý, Laserová romance 2 Vladimír Sadek, Židovská mystika Fra Blank. Reader Cena Jindřicha Chalupeckého 2006 Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta! Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Carlos Victoria, Stíny na pláži Dario Fo, Polomyšín Médium kurátor Karel Císař, Věci, o kterých s nikým nemluvím Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje C. B. Levensonová, Buddhismus David Voda, Sněhy a další Viola Fischerová, Domek na vinici Chez Erik. Kuchařka Fra Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie Bohumil Nuska, Malé příběhy Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Antonio Gamoneda, Tohle světlo Jonáš Hájek, Vlastivěda Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Tašo Andjelkovski, Mirny Lidia Amejko, Známé příběhy Liāna Langa, Sešit antén Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Sylva Fischerová, Pasáž Ernesto Santana, El Carnaval y los Muertos Kamil Bouška, Oheň po slavnosti Karel Urianek, Beránek Petr Měrka, Fantasmagorie televize Fernando Vallejo, Madona zabijáků Viktor Špaček, Co drží Nizozemí

102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149

Serhij Žadan, Big Mac Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Krisztina Tóthová, Čárový kód Gertrude Steinová, Mluvit a naslouchat Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor Antologie současné polské poezie Jean-Claude Izzo, Chourmo Frédéric Beigbeder, Povídky psané pod vlivem extáze Viola Fischerová, Hrana Ahmel Echevarría, Días de Entrenamiento Ondřej Horák, Mrtvá schránka Michal Witkowski, Královna Barbara Roland Barthes, Říše znaků Martin Kubát, Čistka Martha Acosta Alvarez, La periferia Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, Nícení Ondřej Buddeus, rorýsy Petr Borkovec, Milostné básně Roland Barthes o Rolandu Barthesovi Cédric Demangeot, Slota Jakub Řehák, Past na Brigitu Jean-Philippe Toussaint, Koupelna Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Jana Šrámková, Zázemí Jan Frolík, Útěcha z ornitologie Martina Blažeková, Lom Šest slovenských básníků Juliana Sokolová, My house will have a roof /Môj dom bude mať strechu Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje Frank Correa, Larga es la noche Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu Ángel Santiesteban Prats, El verano en que Dios dormía Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Ondřej Lipár, Komponent Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Alena Kotzmannová Rafani Petr Borkovec, Zlodějíček Kristina Láníková, Pomlčka v těle Krisztina Tóthová, Akvárium Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Álvaro Enrigue, Podchlazení Abel Arcos, 9550: una posible interpretación del azul Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme Petr Maděra, Filtrační papíry

Éditions Fra Šafaříkova 15, Praha 2

150 151 152 153 154 155 156 157 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187 188 189 190 191 198 201 202 203

Lukáš Horák, Amensch Kde i mrtví pochodují Petr Král, Město je náš les Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš nil, úvod Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie Miloslav Topinka, Probouzení Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp Pomlčky v těle Petr Borkovec, Wernisch Nicanor Parra, Jiné básně Jurij Andruchovyč, Moskoviada Adéla Knapová, Nemožnost nuly Julio Jiménez, Un mundo tan blanco Zuzana Lazarová, Železná košile Nonardo Perea, Los amores ejemplares Kamil Bouška, Hemisféry Hroby v povětří. Poezie Bukoviny Bernard Noël, Výřezy z těla Adéla Knapová, Slabikář Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami Jakub Řehák, Dny plné usínání Abel Fernández-Larrea, Shlemiel Petr Borkovec, Lido di Dante Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof Kamil Bouška, Inventura Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě Alexej Cvetkov, Král utopenců Gérard Dubey, Sociální pouto v éře virtuality Tamás Jónás, Tatitatitati Veronika Bendová, Vytěženej kraj Adéla Knapová, Předvoj José Alberto Velázquez, Cierra los ojos, no respires Clemens J. Setz, Láska za časů Mahlstadtského dítěte Kristina Láníková, Úvahy nad zájmeny Petr Borkovec, Petříček Sellier & Petříček Bellot Šest německých básníků Tašo Andjelkovski, nid Jakub Řehák, Obyvatelé Bytosti schopné zemřít (2. vydání) Marzanna Bogumiła Kielarová, Zatopený estuár Martha Luisa Hernández, La puta y el hurón Petr Borkovec, Sebrat klacek Elsa Aids, Přípravy na všechno

Fb.me/EditionsFra Fra.cz

Magnesia Litera

Čtyři mrtví. A vypněte toho papouška, jsme vzteky úplně bez sebe.

nominace za překlad Dnes již legendární výpověď o temných letech drogo vých válek v ulicích kolumbijského Medellínu. Černá báseň v próze, kde smrt je nejen každodenním chlebem, ale i vytouženou potravou, vysvobozením. Fernando Vallejo (1942) patří mezi nejvýraznější spisovatele La tinské Ameriky. Madona zabijáků – zalykavá obžaloba života a drastický zpěv o lásce v dešti kulek – je jeho nej známější text. Fernando Vallejo Madona zabijáků Přeložil Petr Zavadil, brož. vazba, 144 s., dpc 219 kč, Fra 2019, isbn 9788075210708

Čtrnáct drobných próz. Každá následující je vždy o něco delší. Sotva patrný detail z jedné v jiné mania kálně bují, hrozí, že ze stránek knihy pronikne do našich životů a dokáže, že jsou jen zápisem koho si cizího – jako v poslední povídce souboru. Alexej Cvetkov (1975) si ve svých snových, jarmarečně po hádkových, fantaskních i vědeckofantastických tex tech nemilosrdně podává svou současnost plnou osamění, je však dalek jakéhokoli aktivismu. Čtená ře, který se blaženě koupe v jeho stylu, strhává prou dem asociací a obrazů – sebevědomě pak svým uto pencům kraluje.

dpc 289 Kč ISBN 978-80-7521-047-0

Fra.cz