5 minute read

SENIOŘI

from UNIE 5-6/2022

by casopisunie

from UNIE 5-6/2022, page 18

ROZHOVOR: PERNÍKÁČA

Puzzle

– nejlepší hmatový kamarád hluchoslepoty

Malá Martička

TEXT: Kamila Spěváková FOTO: archiv Marty Zavadilové

Na doporučení paní Barbory Flusserové, vedoucí klubu USHER při pražské Českomoravské unii neslyšících, jsem se vypravila do malé obce u Sadské, kde žila v rodinném domku velmi těžce nemocná, a přitom obdivuhodná hluchoslepá seniorka paní MARTA ZAVADILOVÁ (+81). Pro mě jako začínající redaktorku byl rozhovor s paní Martou rozlousknutím zajímavého oříšku, neboť komunikovala ruční dotykovou a pohybovou cestou, formou taktilního znakového jazyka. Její odpovědi vycházely z českého znakového jazyka. Rozhovor je symbolickým rozloučením s pozoruhodnou paní Martou, která bohužel v neděli 20. března letošního roku odešla do nebe. Uctěme její památku dvěma minutami ticha…

Paní Marto, znám hodně neslyšících, ale Vás potkávám poprvé. Můžete se mi krátce představit?

Jmenuji se Marta Zavadilová. Nevím, zda jsem se narodila už neslyšící nebo ohluchla později. Asi ve třech letech jsem nastoupila do Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé na Smíchově. Moje maminka mi ještě nemohla vysvětlit, proč tam musím zůstat. Neuměly jsme znakový jazyk. Byl pro mě šok, když jsem poprvé uviděla jeptišky. Moc jsem brečela. Ale pomalu jsem si na ně zvykala. Nakonec jsem se do té školy zamilovala.

Máte nějaké pěkné vzpomínky na učitele?

Na učitele biologie, na doktora Františka Šroma. Všichni jsme ho měli rádi. Uměl nám srozumitelně vysvětlit biologii bez učebnic. A proto mě ten předmět bavil. Z jeptišek jsem měla nejraději paní Vilanu, která nosila silné brýle. Spojovalo nás to. Bavilo mě dívat se na její pletení a háčkování.

Kdy jste začala hodně špatně vidět?

Asi v osmi letech mi doktor diagnostikoval těžké zrakové postižení (dříve lékaři ještě nepoužívali pojem Usherův syndrom, tedy kombinované postižení zraku – postupné zužování zorného pole – a sluchu, pozn. redakce). Nosila jsem silné brýle. Kvůli tlustým sklům jsem nebyla mezi chlapci moc oblíbená. Ale dívky mi hodně pomáhaly při opisování z tabule nebo na vycházkách s doprovodem.

Co potom bylo dál?

Školu na Smíchově jsem dokončila, ale vzhledem k mému slabému zraku jsem nemohla s ostatními neslyšícími děvčaty nastoupit na učební obor dámské či pánské krejčovství. Dva roky jsem byla doma. Ale pan ředitel na mě myslel a pomohl mi zajistit místo v ústavu slepců na Klárově, kde jsem získala výuční list z kartonáže. Mám na tento ústav pěkné vzpomínky. Mezi učni s postižením zraku jsem byla jediná neslyšící. Nechybělo tam ani pletení a háčkování, které jsem znala ze školy.

Po vyučení jste našla práci v oboru?

Ano. Ale u kartonáže jsem dlouho nevydržela. Nebyl tam dobrý kolektiv. A tak jsem změnila místo zaměstnání na pražské čokoládovny Orion. Můj zrak se ale začal zhoršovat a měla jsem v práci problémy. Musela jsem odejít. Byla jsem bez práce. Nakonec jsem odešla předčasně do invalidního důchodu a zůstala jsem v domácnosti.

Pocházíte z Velenky?

Ano. Jsem z rolnické rodiny. Pamatuji si na rok 1953, kdy mým rodičům sebrali veškerá hospodářství, koně i krávy. Donutili rodiče vstoupit do Jednotného zemědělského družstva. Můj tatínek se s tím těžce smiřoval a o tři roky později se utrápil k smrti. Moje maminka pak potkala nového přítele s dvěma dětmi z jeho předchozího manželství. Takže jsme byli čtyři, včetně mé vlastní sestry. Jeden z mých sourozenců už odpočívá v nebi.

Jaký byl „druhý tatínek“?

To byl zlatý člověk. Byl na nás všechny hodný.

Nebojíte se být sama v domě, když je váš syn pryč?

Kdepak, mám výborného hlídacího psa. Je to speciálně vycvičený pes. Neustále se mnou všude chodí, hlídá mě. Ven chodím jen s doprovodem. Není mi tady smutno. Radost mi dělají syn, dvě vnoučata a pravnoučata.

Kdo se o vás stará?

Můj syn Martin. Žiji s ním společně v domku. Předtím se o mě staral můj manžel František. Už také odpočívá v nebi.

Můžete mi prosím něco povědět o svém muži?

Ano. Byli jsme svoji 53 let a společně jsme vychovali našeho slyšícího syna. Se svým budoucím manželem jsem se seznámila přes jeho kamaráda Pepu Solára ze Svazu invalidů. Oba pracovali v jedné továrně. Můj muž byl dobrý obuvník. Nejprve působil v Praze, pak v Nymburce. Do penze odešel předčasně, ze zdravotních důvodů, ale nevzdal se obuvnického řemesla. Opravoval boty doma pro místní lidi.

Kde jste bydleli po svatbě?

V Praze. Bydleli jsme tam do roku 1968 a poté jsme se přestěhovali natrvalo do Velenky.

To je krásné, že Vám manželství vydrželo tak dlouho. Prozradíte prosím recept na šťastné a povedené manželství?

Přemýšlím… Přiznávám se, když jsme byli mladší, tak jsme se dopouštěli zbytečných chyb. Časem jsme zjistili, že je dobré být přáteli nejen v dobrých, ale i ve špatných dnech. Učili jsme se vzájemně se doplňovat a starat se víc jeden o druhého. Věděl, že mám ráda četbu. A proto mi předčítal z knížek nebo tisku. Také mi pomáhal s domácností. Navíc naše manželství pomáhal držet nad vodou náš syn. Těší mne, že můj syn je hodný a že se o mě dobře stará.

Jak se synem komunikujete? Stejně jako s Vámi.

A co děláte o volném čase?

Moc ráda skládám puzzle. Také ráda chodím na zahradu odpočívat. Dříve, když jsem ještě mohla pracovat, jsem se věnovala zahradním pracím a domácím zvířatům.

Neumím si představit, jak sbíráte ořechy, když vidíte jenom světlo a tmu?

To je jednoduché. Na trávu položím vnější dno kbelíku. Když mi kbelík ujede, tak pod ním jsou ořechy (směje se). Víte, používám na zahradě také prádelní šňůru mezi domkem a zahradou... Držím ji jako vodicí provaz a jdu podél ní přes zahradu sednout si do altánu.